Legenda o Slunečním rytíři K1K2 „Elegantně, neuspěchaně a hlavně, s bílou pletí“

Legenda o Slunečním rytíři Kniha 1: Úvod do rytířské teorie

Originální čínská novela od: 御 我 (Yu Wo)


Druhé pravidlo Slunečních rytířů: Elegantně, neuspěchaně a hlavně, s bílou pletí – přeloženo Sailou

Poté, co jsme úspěšně ukončili naši misi a přesvědčili jsme krále, aby přestal zvyšovat daně, Bouře a já jsme si vzali pár dnů volna.

Ačkoliv to může být tím, že papež už se nemohl dívat na Bouři a jeho oteklé oči velikosti slepičích vajec, které mu bránily ve výhledu do té míry, že při chůzi vrážel do sloupů… (Nebo možná jenom nechtěl vidět další poškozený sloup – pro vaši informaci, sloupy v kostele jsou všechny ozdobně vyřezávaným uměleckým dílem a jsou strašně drahé.) …, a proto nám dal pár dnů volna.

V okamžiku, kdy nás propustil, se Bouře okamžitě otočil a opustil Svatyni světla a namířil si to přímo do území rytířů – Svatého chrámu.

Důvod? Ve Svatyni světla totiž ženy slouží jako kněžky, ale mezi rytíři ve Svatém chrámu žádné nejsou.

I kdyby ta kněžka byla krásná jako sama bohyně, pro někoho, kdo má oči oteklé do velikosti slepičích vajec, by i tak bylo mrkání nesnesitelně bolestivé.

Bouře se vyřítil jako uragán a já, i když jsem se mé dovolené taky nemohl dočkat, jsem musel odejít ladně, doslova želvím tempem.

Jak celý kontinent ví, ze všech rytířů je Sluneční rytíř ten nejelegantnější a bez ohledu na to, co dělá, nikdy neztratí své ladné vystupování.

Pořád si ještě pamatuji, jak moc jsem obdivoval učitele – bez ohledu na to zda stál, seděl, dřepěl, nasedal, sesedal, běžel nebo prchal, vždy byl elegantní.

Vlastně jednoho dne jsem potřeboval jít na záchod, ale zapomněl jsem zaklepat. Náhle jsem otevřel, jen abych viděl mého učitele, jak ještě dřepí s jistou černou věcí visící z jistého místa…

Můj učitel vykouzlil zářivý úsměv, který je typickým znakem každého slunečního rytíře, a pak elegantně dokončil, co mělo být dokončeno předtím, a ladně si vytřel zadek. S velkou elegancí si oblékl kalhoty, ladně mě popadl zezadu za krk a pak mi dal výprask – elegantně.

Můj učitel často říkal: „Dítě, musíš vědět, že pokud má sluneční rytíř spadnout, musí spadnout extrémně elegantním způsobem!“

Nevím, jestli to byla pomsta za to, že musel ladně použít záchod, ale během celého měsíce jsem pravidelně padal, dokud jsem neuměl – kdykoliv, kdekoliv, bez ohledu na náhlost a neočekávanost – spadnout s nepřekonatelnou grácií.

Později jsem jen pádem dokázal přimět královnu jisté země, aby darovala Chrámu božího světla deset tisíc zlatých dukátů na mé „léčebné výlohy“.

Od té doby jsem se už nikdy neodvážil stát vedle správce církevních financí, protože kdykoliv jsem stál poblíž, vždy za mnou číhala ruka, která mě chtěla nechat sletět ze schodů…

Ale kromě padání ze schodů a mírně nepříjemné nutnosti zamykat dveře, kdykoliv jdu na záchod, ladná chůze má nesporné výhody.

Tak například, být elegantní je dobrým důvodem k pomalé chůzi… a pomalá chůze je velmi užitečná, když procházím Svatyní světla, protože mi dovoluje si koutky očí zaznamenat nádherné kněžky.

Ano, slyšeli jste dobře. Žádné „dívat se“ nebo „pokukovat“, ale „zaznamenat“!

Protože jak celý kontinent ví, Sluneční rytíř zasvětil celý svůj život Bohu světla, je nejloajálnějším rytířem ze všech!

A jako takový nemá absolutně žádný zájem o ženy!

I kdyby žena stojící vedle něj měla tvář krásnou jako bohyně, skvěle tvarovanou postavu a byla úplně nahá, Sluneční rytíř se na ni ani nepodívá. Bude se dívat přímo před sebe, naprosto neovlivněný její přítomností!

Bratře, jestli jsi skutečným mužem, myslíš, že je něco takového opravdu možné?

Ano, je! Bez pohybu oka se dívat přímo před sebe – to je ta správná odpověď.

„Dítě, je ti již čtrnáct let a je na čase, abych tě naučil, jak se dívat na ženy.“

„Ale učiteli, nezasvětil jsem se snad Bohu světla a tak nemohu mít žádný zájem o ženy?“

„Dítě, zasvětil jsem se Bohu světla jako rytíř k jeho službám, ale Bůh světla se nezasvětil k mým službám jako žena, takže se stále budu dívat na obyčejné ženy, když si budu chtít ‚užít‘.“

„…“

„Dítě, něco ti řeknu, jako sluneční rytíř, i kdyby osoba vedle tebe byla jedinečná, nahá kráska, ty se musíš dívat jen před sebe. Abys dosáhl této úrovně, musíš se naučit, jak soustředit svůj pohled přímo před sebe a pak použít periferní vidění a zaznamenat si vzhled krasavice do své mysli. Pak tu informaci můžeš vyvolat ze svého mozku poté, co se vrátíš do svého pokoje, a dívat se, jak je libo!“

Páni… Ta, co teď prošla vlevo, není špatná, zaznamenávám!

Páááni, není tu nová? Nemyslím, že jsem si už viděl, zaznamenávám!

„Slunce!“
Zastavil jsem a ladně se otočil, abych se podíval, kdo mě volal. Byl jsem ale velmi v pokušení si zanadávat. Zatraceně, kvůli čemu mě sakra voláš?! Ještě jsem neskončil se zaznamenáním té novicky!

„Bratře Lede, ať laskavý Bůh světla rozpustí tvůj chladný výraz.“

Tohle je Ledový rytíř, jeden ze Svatých rytířů, který není na mojí straně.

Ptáte se, proč to říkám?

Jak celý kontinent ví, Dvanáct svatých rytířů se dělí na dvě skupiny. Jednou je „vřelá, laskavá“ frakce , vedená Slunečním rytířem, a ta druhá je „chladná, nemilosrdná“ frakce vedená Soudícím rytířem. Očividně by laskaví lidé neměli vycházet s nemilosrdnými lidmi moc dobře, a tak spolu musí bojovat, kdykoliv nemají nic lepšího na práci.

„Slunce, měl by ses raději naučit přijmout přísnost Boha světla, než to na toho nekompetentního krále zkoušet po dobrém.“

Ledova tvář v podstatě postrádala jakýkoliv výraz, ale nebylo to tím, že by proti mně něco měl. Jak celý kontinent ví, výraz ledového rytíře je stále chladný, a i kdyby mu slunce na nebi viselo přímo nad obličejem, ani tak by nedokázalo rozpustit ten jeho mrazivý pohled.

„Laskavost Boha světla mi umožnila si uvědomit, že i hříšníci se mohou jednoho dne kát a otočit nového listu, a já se nemohu vzdát žádné příležitosti k vykoupení jejich duší.“

Zarmoucený a přitom soucitný výraz se objevil na mé tváři. Vnitřně jsem zívl, hlasitě. Ledový rytíř nebyl upovídanou osobou, takže díky našim „předchozím setkáním“ by už měl jen odseknout a můžeme pro dnešek zavřít krám.

„Hříšníci by měli být potrestáni. Nezaslouží si žádnou příležitost, aby se vykoupili!“ Jakmile domluvil, Led se otočil a odešel, aniž by mi dal příležitost odpovědět.

Tohle na něm mám rád!

Ledový rytíř se nerad hádá ještě míň než já, ale protože to od nás celý kontinent očekává, zdráhavě přijde s pár větami, aby se neřeklo.

Navíc, jak celý kontinent ví, osobnost Ledového rytíře je chladná jako led, nejenže je jeho tvář bez výrazu, ale taky nesnáší konverzace. Takže takový neočekávaný odchod je přesně podle jeho nátury.

Ale i když se při každém našem setkání musíme aspoň trochu pohádat, náš vztah není ve skutečnosti tak špatný. On, který se specializuje na ledovou magii, mi připraví ledovou tříšť, kdykoliv je horko.

Samozřejmě, abychom stále působili dojmem vzájemné „opozice“, musí jako první začít hádku. A když už jsem mentálně připraven, hodí po mě misku tak, abych ji chytil, chvíli se se mnou pře, než mi vysokým obloukem hodí sklenici jeho domácího borůvkového sirupu. Nakonec na mě „zaútočí“ vržením ledového kouzla a pošle na mě řítící se hromadu sekaného ledu, která mi přistane na hlavě, obličeji, těle a v misce v mých rukou… Ach! Jak krásně to chladí!

Potom posvačím misku borůvkové tříště a přitom představa, že jsme proti sobě, zůstane zachovaná.

Proto mám Leda tolik rád. Ale já jsem v „laskavé“ frakci a on je z „nemilosrdné“ frakce a jak celý kontinent ví, nemůžeme být přáteli, jen „přáteli, kteří nejsou přátelé“.

Když už mluvíme o přátelích, myslím, že bych měl jít navštívit mého „dobrého přítele“, Zemského rytíře, než půjdu na dovolenou.

Celý kontinent ví, že Zemský rytíř má oddanou a upřímnou povahu. Je vysoký a fyzicky impozantní, přesto velmi nesmělý, dokonce se během řeči někdy zadrhává…

„O-omlouvám se, nejsem moc zvyklý m-mluvit s dívkami…“ řekl rytíř Země, když s ruměncem ve tváři stydlivě sklonil hlavu.

Otevřel jsem dveře do pokoje Země právě včas, abych ho už po třicáté první nebo třicáté druhé slyšel říkat tuto větu asi třicáté první nebo třicáté druhé dívce, se kterou jsem ho viděl.

Země mě po třicáté první nebo třicáté druhé tajně probodl pohledem. Pohled v jeho očích byl extrémně hrozivý, ale na jeho ústech byl stále ten pošetilý úsměv, když mě pozdravil slovy: „Slunce, jsi z-zpátky.“

„Ano, s požehnáním a podporou Boha světla měl Slunce natolik štěstí, že neselhal ve své misi a úspěšně naplnil vůli Boha světla, kterou mu tlumočil papež.“

„Aha! Hahaha, gratuluji! Potřebuješ mě kvůli něčemu?“ zeptal se rytíř Země.

Navzdory pošetilému smíchu byla v jeho pohledu netrpělivost, které jsem si musel všimnout.

„Pod dobře míněnou pobídkou od Boha světla jsem tě přišel pozdravit, můj příteli Země. Papež si uvědomil, že úkoly už mi dále neposkytují více laskavosti Boha světla, budu tedy prožívat učení Boha světla na širé zemi a pod širým nebem.“

Abys rozuměl, já, Sluneční rytíř, budu mít dovolenou!

Jednoznačně jsem v jeho očích četl „Ku***! Jestli jdeš na dovolenou, tak se sbal a vypadni!“. Co se týče ženy vedle něj, bez pohnutí na mě zírala – můžu zaručit, že nerozuměla jedinému slovu, co jsem právě řekl. Je nemožné, aby někdo porozuměl významu mých slov, aniž by mě on nebo ona znali alespoň tři roky.

To je taky hlavní důvod, proč si nemůžu najít přítelkyni. Kdykoliv se totiž pokusím povídat si s dívkou, kterou obdivuji, vždy si myslí, že jí dávám kázání, a než urychleně uteče, nechá mi nějaké peníze na kadidlo.

„To je skvělé, že si můžeš vzít volno.“

Země se na mě stále díval s tím hloupým úsměvem ve tváři, ta tvář s prostoduchým výrazem už oblbnula bůhví kolik žen.

Ve srovnání s Bouří, který musí dennodenně svůdně mrkat na ženy, dokud nedostane křeče do svalů, ale pravděpodobně je ještě panic, Země je ten skutečný chlípný ničema, kterému se daří nezískat si reputaci zhýralce. Protože celý kontinent ví, že Zemský rytíř je věrný, čestný a upřímný, tak jak by někdo takový mohl být takhle nemravný?

Je to nemyslitelné! Je to asi tak nemyslitelné, jako Slunečný rytíř, který je pijan!

Ačkoliv už jsem v jeho pokoji viděl jednatřicet nebo dvaatřicet různých žen, ten chlápek rok co rok bezpečně okupuje první místo ve výroční anketě o „muži, kterého chce každá žena za manžela“.

Třebaže jsem hezčí než Země, zastávám vyšší pozici a mám vyšší plat než on, mé jméno se ještě ani jednou v té anketě neobjevilo, protože všechny ženy kontinentu ví, že slunečný rytíř miluje jen Boha a ne ženy.

Ku***!

Kvůli tomu ho nesnáším.

Shodou okolností – nebo právě proto, že vždycky otevřu dveře, když se zrovna snaží dostat ženskou do postele – mě Země nesnáší právě tak.

Ale jak celý kontinent ví, Sluneční rytíř a Zemský rytíř jsou nejlepší přátelé… Tak oba nemáme na výběr než být „dobrými přáteli, kteří se nemůžou vystát“!

Odhalil jsem zářivý úsměv, který jsem si po deset let nacvičoval. V okamžiku obličej té ženy zrudnul, a i když chtěla sehnout hlavu a předstírat nesmělost, nemohla svůj pohled odtrhnout od mé tváře.

Pravděpodobně se asi nikdy nedostanu do ankety o „muže, kterého chce každá žena za manžela“, ale stále jsem dlouhodobým vítězem prvního místa v anketě „zářiví krasavci“. Takže pro mě není žádný problém přimět ženu, aby rychle zapomněla na muže, kterého chce za manžela!

„Slunce, nejdeš na dovolenou?“ zuřivě mě probodl pohledem Země, ale jeho tón byl stále stejně oddaný a upřímný, jeho schopnost předstírat je skoro stejně dobrá jako má vlastní! „Pospěš a přemýšlej, co chceš dělat, volno uteče jako voda!“

Hluboce jsem si povzdechl. „Musí skrz tebe mluvit sám Bůh světla, Země, to abys Slunci připomněl, aby si pospíšil do širého světa a pocítil vůli Boha světla. Slunce se s tebou se zármutkem loučí, Země.“

Vypadni!

I když to slovo plálo v očích Země, výraz v jeho tváři jasně napovídal, že se těší na můj návrat. Upřímným hlasem řekl: „Těším se, až tě znovu uvidím, příteli.“

Chachacha! S úsměvem na tváři jsem přikývl a pak jsem vesele přibouchl dveře. Ten pohled, když mnou ta dívka byla natolik okouzlená, že neviděla nic jiného, tentokrát je jeho pokus oklamat tu dívku předurčený k selhání, chachacha!

Být schopný překazit a zabránit někomu jinému v milostném románku mě vždycky obzvlášť rozveselí. Výborně, vypadá to, že moje dovolená začíná skvěle.

Ale ne! Počkat, já ještě nemůžu jít na dovolenou.

I když už jsem zmiňoval, že můj vztah s Ledovým rytířem je poměrně dobrý, ze všech Dvanácti svatých rytířů přece jen není tím, s kým mám nejlepší vztah. Než vyrazím na dovolenou, asi budu muset navštívit mého skutečného nejlepšího přítele, jinak se obávám, že mě obviní, že jsem „při pohledu na krásu zapomněl na přátelství“… Tedy vidět, že někdo jiný má krásnou ženu a pospíšit si zničit štěstí té osoby, a přitom zapomenout na svého vlastního přítele.

Podle toho, co jsem poslední dobou slyšel, se zdá, že počet zločinů vyžadujících posouzení je obzvlášť vysoký, takže hádám, že se s ním budu moct potkat, když počkám na záchodcích Soudcova komplexu.

Jak jsem čekal, jen co jsem na záchodky přinesl dvě stoličky a mísu vody, a elegantně se usadil na stoličku vedle záchodu, neuplynuly ani tři minuty, když rytíř s černými vlasy, černýma očima a v černé rytířské uniformě ve spěchu rozrazil dveře. Okamžitě po vstupu si pospíšil vpřed, klekl si a hlučně hodil šavli.

Zatímco tady elegantně sedím na stoličce a čekám, až skončí se zvracením, můžu ho všem představit. Tenhle černočerný týpek (s černými vlasy, očima i oblečením) je „můj nejlepší přítel, který není mým přítelem“ a který je náhodou taky vůdcem „nemilosrdné“ frakce – Soudící rytíř.

Celý kontinent ví, že nejděsivějším, nejkrutějším rytířem mezi Dvanácti je ten, jehož jméno děsí tříleté děti až k pláči a nedá jim v noci spát, není to nikdo jiný než soudící rytíř, který má na starosti souzení zločinců.

Tak jako já jsem vůdcem laskavých lidí, on je šéfem nemilosrdných lidí, my dva jsme zapřisáhlí nepřátelé.

vždy říkám: „Laskavý Bůh světla vám odpustí vaše hříchy.“

On vždy říká: „Nelítostný Bůh světla vás potrestá za vaše hříchy.“

Z toho můžete vidět, že Bůh světla musí mít rozpolcenou osobno- teda mám na mysli rozpolcené božství. Pokroucená větev má vždy křivý stín, a tak i jeho rytíři jsou trochu zvláštní.

Když poprvé vyslýchal zločince, on, který má být strašlivým, krutým Soudícím rytířem, se hned po skončení výslechu vyřítil na záchod vyzvracet.
Asi by to nemělo být nic tak divného, když mu v době jeho prvního cvičného výslechu bylo jen třináct let. Pro třináctileté dítě je opravdu normální, že nestráví bičování se vším tím krveprolitím a sedlou krví.

Pořád si ještě pamatuji ten den, kdy měl první cvičný výslech, můj učitel mě vzal na mou první cvičnou hádku s budoucím soudícím rytířem.

Když jsem viděl sériového násilníka visícího na kříži zmláceného k nepoznání, v srdci jsem cítil pocit zadostiučinění.

Ty parchante!

Víš, že Xluneční rytíř může ve svém životě milovat jen Boha, ale ne ženy? Víš, že způsob mluvy Slunečního rytíře znemožňuje, abych v životě dostal ženskou do postele?

Ty, ty kriminálníku, se opovažuješ používat takové odporné metody k získání žen! To mě činí tak (závistivým)… nasraným! Parchant jako ty, si po smrti zaslouží zmrskat i mrtvolu!

Zrovna když jsem dumal nad věcmi, jako jak postupovat při bičování mrtvoly a tak, učitel do mě tajně strčil loktem, aby mi připomněl, kvůli čemu jsme přišli. Ach, správně, jsem tu, abych si nacvičil, jak se hádat s budoucím Soudícím rytířem.

Okamžitě jsem nasadil soucitný a přesto zarmoucený výraz ve stylu slunečního rytíře a zvolal jsem: „Tohle je prostě tak žalostně kruté! Jak jsi jen mohl použít takových metod na dítě Boha světla? I když je to zločinec, stále se může kát! Laskavý Bůh světla jistě nepromine takové brutality!“

Hotovo! Začal jsem hádku, teď jsi na řadě ty.

Otočil jsem se a podíval se na učitele. Podle souhlasného úsměvu na jeho tváři jsem mohl říct, že jsem s tím odvedl dobrou práci.

Ten černovlasý, černooký a černě oděný malý soudící rytíř dlouho nic neřekl a já bych mohl přísahat, že jsem v jeho očích viděl výčitky a hlubokou lítost a také lesknoucí se slzy, když jsem ho pokáral.
A pak, se slzami řinoucími se z jeho očí, se vykroutil ze sevření jeho učitele a odhodil mě stranou, když utíkal s rukama přes ústa.

„Dítě, nepospíšíš si za ním, abys ho naučil laskavosti Boha světla?“ řekl můj učitel, když mě poplácal po zádech.

Cože? To se s ním mám ještě hádat? Nemyslím, že je to správné, když už teď brečí…

„Pamatuj, abys s sebou vzal kapesník, čistou vodu a dvě stoličky.“ Poté, co mi dal ty zvláštní instrukce, se můj učitel otočil a začal se hádat s jeho zapřisáhlým nepřítelem, velkým Soudícím rytířem, slovně jeden na druhého házeli „laskavost“ a „nelítostnost“.

Plný pochyb jsem se přesto neodvažoval neposlechnout učitelův rozkaz, tak jsem si pospíšil najít mísu čisté vody. Kapesník už jsem měl, tak jsem se dvěma stoličkami v podpaží vyběhl najít mého budoucího zapřisáhlého nepřítele.

Nakonec jsem no našel na záchodcích vedle Soudcova komplexu. Zrovna byl uprostřed zvracení snad i vlastních vnitřností a stále zvracel, i když už v žaludku neměl nic, co by ještě vyhodil.

Stál jsem na straně jako pařez a čekal. Když už mi umdlévaly nohy, vzpomněl jsem si na stoličky, co jsem držel. Podal jsem jednu mému nepříteli a druhou jsem si dal pod svůj zadek.

Stále jsem prkenně čekal a on po dlouhé době konečně přestal zvracet.

Když jsem viděl jeho zaneřáděný zevnějšek, automaticky jsem mu podal vodu a kapesník. Prkenně je přijal a začal se čistit.

Kapesník, stoličky i voda, na všechny došlo… Otřáslo mnou náhlé porozumění. Že by tady jednou můj učitel taky seděl a sledoval svého zapřisáhlého nepřítele zvracet?

Když budoucí Soudící rytíř konečně skončil, beze slova opláchl kapesník a vrátil mi ho. Neřekl mi jediné slovo díků, protože nemohl, sluneční rytíř a soudící rytíř jsou věční zapřisáhlí nepřátelé, tak jako reprezentujeme naprosto rozdílný obraz Boha světla. A jako takoví spolu rozhodně nemůžeme dobře vycházet!

Oba jsme tam jen tak seděli a beze slova na sebe hleděli. Nechtěl jsem mu vynadat laskavostí Boha světla a ani on nechtěl použít krutost Boha světla, aby mě pokáral.

Od té doby jsme my dva často měli naše „výměny názorů“ na laskavost a krutost Boha světla na záchodcích. Já tam vždy přinesl mísu vody, stoličky a kapesník a počkal jsem tam na něj. Na oplátku on vždy před výslechem nachystal čaj a cukroví a pak je přinesl, když po výslechu utíkal na záchod.

Měli byste vědět, že po zvracení většinou jeden dostane hlad.

Ale cukrovinky, které s sebou přinese, jsou vždycky ten typ, co je tak sladký, že si je skoro spletete s hromádkou cukru – ten typ, který nemá rád, ale já miluji.

Pak už to vypadalo, že konečně dozvracel. Stejně jako předtím jsem mu podal mísu vody a kapesník a on se opatrně dal do pořádku, dokonce řekl: „Už nějakou dobu ses nezabýval souzením zločinců, Slunce. Myslel jsem, že jsi konečně pochopil, že jen krutost Boha světla ukončí jejich zločinecké způsoby.“

Pochopil jsem, co těmi slovy myslel. Můj dobrý přítel si stěžoval, že jsem si za ním už tak dlouhou nepřišel na pokec.

„Laskavost Boha světla neexistuje jen a pouze v církvi. Také palác si žádá osvícení laskavostí a Jeho Veličenstvo král žízní po učení Boha světla víc než kdokoliv jiný.“

V překladu jsem byl poslán „vzdělat“ toho prasečího krále.

„Jeho Veličenstvo král s tebou jistě jednal s respektem. Jen v krutosti Boha světla si uvědomí nebezpečí, jimž čelí.“

Musí to být vážně těžké pořízení s tím prasečím králem. Soud mi věnoval soucitný pohled.

„Díky úsilí rytíře Bouře bylo Jeho Veličenstvo král schopno zakusit a pochopit laskavost Boha světla.“

Nebýt Bouře, tak to by to tlusté prase neustoupilo a nesnížilo daně.

„Rytíř Bouře musí hluboce litovat, že nevzdělal celý palác v krutosti Boha světla, copak jeho oči nevidí bezbožnost toho místa?“

Šel do paláce, který je plný žen… Co jeho oči?

„Jeho oči dosvědčily hříšnosti paláce, a ačkoliv to bylo trýznivě bolestivé, stále jim odpustil s laskavostí Boha světla.“

Málem z toho oslepnul.

„Ať se Bůh světla nad ním slituje, že musel být svědkem takové špatnosti a přesto nevykonat žádný trest.“

Chudáček… Doufám, že se jeho oči brzo uzdraví.

„Papež nám již sdělil podporu Boha světla. Teplý sluneční svit vnějšího světa nás po tři dny osvítí jeho odpouštějícíma očima a Slunce má toliko štěstí, že je může prožít v laskavosti Boha světla.“

Má tři dny dovolenou a já taky.

„Až polední slunce vám dvěma dovolí zažít planoucí krutost Boha světla. Ať půjdete kamkoliv, krutost Boha světla vám bude svědkem.“

Doufám, že si to, chlapci, užijete! Kam půjdete?

„Laskavost Boha světla osvětluje každý kout kontinentu, i když je to jen prostý pokoj slunečního rytíře.“

Zalezu si do mého pokoje jako želva do krunýře.

Soud konečně kapituloval a dovolil, aby se na jeho přísné, chladné tváři objevil úsměv. Potřásl hlavou a stále s úsměvem pak vytáhl cukroví a podal mi ho. „Ať jednoho dne přijmeš krutost Boha světla.“

„Ať také jednoho brzkého dne přijmeš laskavost Boha světla.“

Vzal jsem si od něj cukroví a zakousl se. Mňam, borůvkové, je vážně skvělé.

Jak už jsem řekl Soudovi, když se náš rozhovor stočil na mou třídenní dovolenou, plánoval jsem zůstat v mém pokoji a spát… Hej, proč se tak na mě díváte? Nevěříte mi, že vážně chci zůstat uvnitř a spát?

Cože? Jít balit holky?

Neblázněte, nemám nejmenší chuť pomáhat církvi vydělávat peníze! A jako takový naprosto netoužím balit holky, které mě zajímají, jen aby si moje balící hlášky spletly s kázáním a hodili po mně peníze na kadidlo, než utečou!

He? Nejsem snad nepřítelem alkoholu? Že mám jít pít do krčmy?

Museli jste se úplně zbláznit!

Zapomněli jste snad, kdo jsem?

Jsem Sluneční rytíř, jasné?! Jak může jít sluneční rytíř, který zkolabuje po třech sklenicích, pít do krčmy?

Myslíte, že když jsem na dovolené, tak už nejsem Sluneční rytíř? Můj učitel často říkával: „Jednou Slunečním rytířem, vždy se musí usmívat a usmívat se až do dne, kdy zemře.“

I na dovolené jsem stále Slunečním rytířem, jediná změna je, že jsem Slunečním rytířem na dovolené.

I na dovolené musí být můj úsměv stále zářivý jako slunce.

I na dovolené stále musím během rozhovoru zmínit laskavost Boha světla v každé třetí větě.

I na dovolené, když uvidím nádhernou ženu, můžu jen použít mé periferní vidění, abych si ji nahrál.

To už se radši zahrabu v pokoji a prospím se. Pak se můžu mračit, jak chci, a když nebudu mít nic lepšího na práci, můžu si klidně zařvat: „Táhni do pekel, ty tlustý prasečí králi!“ Potom se můžu naplno ponořit do vyvolávání nahrávek různých žen z mé paměti a využít je ke všem možným nemravným fantaziím…

A pak při fantazírování o nádherných ženách můžu otevřít padací dveře pod mojí postelí a zamířit do sklípku vypít si pár lahví vínka, vyrobených předešlým slunečním rytířem – nebo jedním z jeho předchůdců. Abych také ukázal svůj vděk předchozím generacím, stejně jako být ku prospěchu těm dalším, musím zajít do kuchyně a přinést pár jablek.

Můj učitel často říkával: „Dítě, je v pořádku, když si špatný v umění meče, protože přinejhorším jen zemřeš dříve. Je v pořádku, pokud ti dělá problémy naučit se magii světla, protože přinejhorším nebudeš schopen vyléčit zranění svých pacientů, v tom případě jim dej jen pár požehnání a popřej jim brzké shledání s Bohem světla.

Ale co se musíš naučit, je umění výroby vína! Jinak budou poté, co se vrátíš do náruče Boha světla, všechny budoucí generace slunečních rytířů proklínat tvé jméno kvůli nedostatku vína!“

Můj učitel byl nejzručnější ve výrobě hroznového vína, takže jsem ho měl k pití plný sklípek. Co se mě týče, já jsem nejlepší v jablečném víně, takže zase můj student ho bude mít plný sklípek k vypití.

Ale jako důsledek mé velké spotřeby jablek, mi paní z jídelny vždy k obědu ještě přidá jablko…

Takže mé pocity k jablkům jsou asi na stejné úrovni jako mé city k rytíři Země – jsem Sluneční rytíř milující jablka, který jablka nesnáší!

Protože se nechci usmívat!

Protože nechci říkat „laskavost Boha světla“!

Protože nechci vidět ani jablko!

Takže myslím, že se prostě zahrabu u sebe v pokoji, vyspím se, a když už budu v tom, dám si do pořádku svou pleť.

Cože? Proč by sakra měl chlap pečovat o svou pleť, říkáte?

Bratře, vážně nemáš ani ponětí… Celý kontinent ví, že sluneční rytíř je nádherný muž se zlatými vlasy, modrýma očima a pletí tak světlou, že prakticky září!

Aby se stal krásným mužem s pletí tak světlou, že prakticky září, každičký ze Slunečních rytířů se nevyhnutelně musel stát odborníkem na výrobu pleť zesvětlujících tělových masek. Ale věřím tomu, že mezi nimi musím být tím nejpřednějším odborníkem.

I když můj titul zní Sluneční rytíř, popravdě pobyt na slunci nesnáším, protože se velice lehce opálím. Pokaždé, když strávím nějakou dobu na slunci, musím pak mít po celou noc nanesenou tělovou masku, abych zachránil svou světlou pleť.

Zároveň ještě experimentuji s mnoha druhy tělových masek, aby má snadno se opalující pleť mohla zůstat stále stejně světlá, dokonce i kdybych předchozí den strávil bojem na slunci.

V tuto chvíli má nejefektivnější maska vyšla z experimentů zahrnujících smíchání kysaného mléka s deseti kapkami citronové šťávy, výtažkem z třiceti růží, výtažkem z deseti stonků levandule a malým množstvím mouky. Jakmile je směs hotová, napěním si ji po celém těle, postavím kotlík vody na oheň a v páře hodinu důkladně napařím své tělo.

(Prosím, vezměte na vědomí, že já, Sluneční rytíř, jsem to dělal už mnohokrát předtím, nezkoušejte to, pokud nejste rytířem!)

Tato směs zaručuje, že i po celodenním opalování zůstane pleť světlá jako mléko s nádechem do žluta.

Ale popravdě, vždycky jsem měl podezření, že první Sluneční rytíř byl prostě albín!

Jak jinak by mohl zůstat celý den na slunci, trénovat, bojovat, poslouchat královo poučování a tak dále, a přitom za sebou zanechat ten zatracený dojem nádherného muže se světlou pletí, který zná celý kontinent?

Bez ohledu na to, jestli byl první sluneční rytíř skutečně albín, nemám jinou možnost, než se každý týden svléknout a celé své tělo důkladně napařit.

Je tu ale jedna věc, která je ještě horší než jablka nebo rytíř Země. Pokaždé, co se svléknu, napěním na celém těle bělící tělovou masku a chystám se jít do páry, musí se objevit nějaký blbec a zaklepat na dveře…

Ťuk, ťuk, ťuk!

Vidíte? Zatraceně, tohle je prokletí!

Už jsem si na to skoro zvyknul.

„Mohu se zeptat, který že to bratr je za dveřmi, jemuž svým jemným šepotem Bůh světla připomněl, aby vyšel a vyhledal Slunce a prodiskutoval s ním laskavost Boha světla?“

Radši by měl mít zatraceně dobrý důvod, proč mě hledá, jinak si seškrábu z těla tu masku a pak mu ji všechnu nacpu do huby!

„To jsem já, List. Díky bohu, že tam jsi, Slunce. Pospěš si, ve městě se objevila nemrtvá stvůra!“
Listový rytíř? Ze všech rytířů laskavé frakce je jedním z mála, které mám opravdu rád. To proto, že je to opravdu milý chlapík.

„Prosím, vydrž chvíli, bratře Liste. Slunce z pobídky laskavého Boha světla vycítil, že bude třeba čelit tomuto světu s čistým zevnějškem.“

Bez ohledu na to, jak urgentní to je záležitost, musíš mě nejdřív nechat seškrábat z těla tu masku a obléct se!

Jinak až se objevím, těžko říct, jestli všichni nezaútočí na mě místo toho nemrtvého… Právě teď se totiž můj vzhled zcela podobá nemrtvé stvůře, která se stále ještě rozkládá!

„Jasně, dej si na čas, Slunce. Půjdu a pomůžu zaměstnat tu nemrtvou stvůru. Nedělej si starosti, nechám tě to dokončit!“

A opravdu, jakmile domluvil, uslyšel jsem zvuk kroků listového rytíře, jak ve spěchu odešel.

Vidíte, je to tak hodný člověk! Kdybych byl žena, rozhodně bych mu svým nejvlídnějším hlasem řekl: „Jsi vážně tak milý!“

Celý kontinent ví, že věcí, kterou Sluneční rytíř nejvíc nenávidí, není nic jiného než nemrtvé stvůry. Takové stvůry temnot se naprosto vzpírají ediktu Boha světla, a tak element temnoty v nich a sluneční rytíř, který čelí světlu, zcela odporují jeden druhému, tudíž Sluneční rytíř se vždy rozzuří, jakmile nějakou nemrtvou stvůru jen zahlédne!

Samozřejmě, že se rozzuří, protože jediná věc, které Sluneční rytíř nemusí odpustit, je nemrtvá stvůra!

To znamená, že vybuchnu zlostí a řvu, rozlícený z něj nadělám hromadu sekané. Pokud jde o můj vztek na nutnost se denně usmívat, zmiňovat laskavost Boha světla v každé větě, nemožnost se otevřeně podívat na pěkné holky, každý týden si na tělo napěnit masku, tohle všechno si na něm můžu vybít!

Můj učitel často říkával: „Dítě, naprosto musíš pravidelně vyhledávat nemrtvé stvůry.“

„Je to proto, že Sluneční rytíř přísahal, že zničí všechny nemrtvé tvory?“

„Ne, musíš je často vyhledávat, aby sis na nich vybil své emoce.“

„Cože?“

„Promysli si to. Musíš se každý den smát, odpustit každému lidskému odpadu a chválit Boha světla – se kterým se pravděpodobně v celém svém životě nikdy nesetkáš – v každé větě. Pokud nemáš nějaký postup, kterým si vybiješ své pocity, skončíš-li pak kvůli tomu v depresi, nemusíš být dále schopný řádně vykonávat své povinnosti Slunečního rytíře. Pokud selžeš v řádném výkonu svých povinností, ztratíš svou práci a to tě přivede do ještě hlubší deprese. Nakonec budeš tak deprimovaný, že se setkáš s Bohem světla. A teď, jistě bys nechtěl potkat tak tragický konec, že ne?“

„… Nechtěl.“

„A tak, dítě, musíš pravidelně vyhledávat nemrtvé stvůry, abys ventiloval svou frustraci, alespoň jednou měsíčně, rozumíš?“

„Co když žádnou nenajdu?“

„Nedělej si starosti, dítě. Tady, tohle je vizitka nekromanta, se kterým Církev speciálně uzavřela smlouvu. Nejen že můžeš upřesnit typ nemrtvého, kterého chceš, dokonce to můžeš vykázat jako pracovní výdaje a Církev ti je proplatí.“

„…“

Abych se nestal deprimovaným, abych se nestal nezaměstnaným a abych se neshledal s Bohem světla příliš brzo, rychle jsem ze sebe seškrabal bělící tělovou masku. Pospíchal jsem vybít si svůj vztek na nemrtvé stvůře.

Dobře, že jsem se ještě nezačal napařovat.

To říkám proto, že tělová maska, která je stále ještě vlhká a tekutá, se rozhodně desetkrát lépe seškrabuje z těla, než ta, co už uschla. Pokud mi nevěříte, až budete mít zase chvíli čas, vezměte hrnek lepidla a pokryjte si s tím tělo. Levou půlku těla nechte vlhkou a pravou spečte dosucha a pak porovnejte rozdíl, když se to pokusíte seškrábat.

(Měl bych vám ale připomenout, že já, Sluneční rytíř, jsem to již dělal mnohokrát předtím, pokud nejste rytířem, nejsem zodpovědný za následky, vyzkoušíte-li to.)

Stále si pamatuji, jak mi můj učitel, když mě učil, jak vyrobit nejzákladnější pleť bělící tělovou masku, zapomněl dát velice důležitou část instrukcí. V době, kdy si vzpomněl a pospíchal mě na to upozornit, maska už zaschla a já jsem si ji horlivě seškraboval…
„Dítě, naprosto si nesmíš masku nanést na tvou ‚důležitou oblast‘, jinak –“

„Áááááááááááááááááááááá!“

Od toho dne v mé důležité oblasti nevyrostl jediný chlup.

Můj učitel vždy cítil, že mě zklamal, a tak po tomto incidentu byl obzvlášť vážný a o to víc se snažil, když mě vyučoval, a už nikdy se neodvážil opomenout zmínit i tu nejmenší drobnost v pokynech.

Odbočujeme od tématu. V každém případě ještě vlhkou a tekutou masku stačí jen opláchnout a budu naprosto čistý. S tím oplachováním ale mizí má dvouhodinová snaha, kterou jsem vložil do přípravy té masky… Ach, ta bolest na srdci! Církev mi nevrátí peníze utracené za růže a levandule!

S neprolitými slzami v očích jsem sledoval, jak se část mé výplaty smývá pryč… Sakra! Všechnu mou zlost si vyliju na té zatracené stvůře! Jsem tak nasraný!

Vzal jsem si na sebe svou rytířskou uniformu a sebral meč. Do útoku!

Rozkopl jsem dveře pokoje dokořán. Až poté, co jsem vyběhl, jsem si uvědomil, že nevím, kterým směrem se vydat. Naštěstí List není jenom milý chlap, je milý a velmi pečlivý. Nejen že šel napřed, aby mi pomohl zajistit tu nemrtvou stvůru, nechal také za sebou budoucího rytíře, aby mi ukázal směr!

Liste! Přísahám, že až tu skončím s vybíjením svých emocí, rozhodně Církvi pošlu doporučení, aby ti udělila certifikát, za to že jsi tak milý chlap.

[Legenda o Slunečním rytíři Kniha 1. konec 2. kapitoly]

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *