Legenda o Slunečním rytíři K1K2 „Elegantně, neuspěchaně a hlavně, s bílou pletí“

Legenda o Slunečním rytíři Kniha 1: Úvod do rytířské teorie

Originální čínská novela od: 御 我 (Yu Wo)


Druhé pravidlo Slunečních rytířů: Elegantně, neuspěchaně a hlavně, s bílou pletí – přeloženo Sailou

Poté, co jsme úspěšně ukončili naši misi a přesvědčili jsme krále, aby přestal zvyšovat daně, Bouře a já jsme si vzali pár dnů volna.

Ačkoliv to může být tím, že papež už se nemohl dívat na Bouři a jeho oteklé oči velikosti slepičích vajec, které mu bránily ve výhledu do té míry, že při chůzi vrážel do sloupů… (Nebo možná jenom nechtěl vidět další poškozený sloup – pro vaši informaci, sloupy v kostele jsou všechny ozdobně vyřezávaným uměleckým dílem a jsou strašně drahé.) …, a proto nám dal pár dnů volna.

V okamžiku, kdy nás propustil, se Bouře okamžitě otočil a opustil Svatyni světla a namířil si to přímo do území rytířů – Svatého chrámu.

Důvod? Ve Svatyni světla totiž ženy slouží jako kněžky, ale mezi rytíři ve Svatém chrámu žádné nejsou.

I kdyby ta kněžka byla krásná jako sama bohyně, pro někoho, kdo má oči oteklé do velikosti slepičích vajec, by i tak bylo mrkání nesnesitelně bolestivé.

Bouře se vyřítil jako uragán a já, i když jsem se mé dovolené taky nemohl dočkat, jsem musel odejít ladně, doslova želvím tempem.

Jak celý kontinent ví, ze všech rytířů je Sluneční rytíř ten nejelegantnější a bez ohledu na to, co dělá, nikdy neztratí své ladné vystupování.

Pořád si ještě pamatuji, jak moc jsem obdivoval učitele – bez ohledu na to zda stál, seděl, dřepěl, nasedal, sesedal, běžel nebo prchal, vždy byl elegantní.

Vlastně jednoho dne jsem potřeboval jít na záchod, ale zapomněl jsem zaklepat. Náhle jsem otevřel, jen abych viděl mého učitele, jak ještě dřepí s jistou černou věcí visící z jistého místa…

Můj učitel vykouzlil zářivý úsměv, který je typickým znakem každého slunečního rytíře, a pak elegantně dokončil, co mělo být dokončeno předtím, a ladně si vytřel zadek. S velkou elegancí si oblékl kalhoty, ladně mě popadl zezadu za krk a pak mi dal výprask – elegantně.

Můj učitel často říkal: „Dítě, musíš vědět, že pokud má sluneční rytíř spadnout, musí spadnout extrémně elegantním způsobem!“

Nevím, jestli to byla pomsta za to, že musel ladně použít záchod, ale během celého měsíce jsem pravidelně padal, dokud jsem neuměl – kdykoliv, kdekoliv, bez ohledu na náhlost a neočekávanost – spadnout s nepřekonatelnou grácií.

Později jsem jen pádem dokázal přimět královnu jisté země, aby darovala Chrámu božího světla deset tisíc zlatých dukátů na mé „léčebné výlohy“.

Od té doby jsem se už nikdy neodvážil stát vedle správce církevních financí, protože kdykoliv jsem stál poblíž, vždy za mnou číhala ruka, která mě chtěla nechat sletět ze schodů…

Ale kromě padání ze schodů a mírně nepříjemné nutnosti zamykat dveře, kdykoliv jdu na záchod, ladná chůze má nesporné výhody.

Tak například, být elegantní je dobrým důvodem k pomalé chůzi… a pomalá chůze je velmi užitečná, když procházím Svatyní světla, protože mi dovoluje si koutky očí zaznamenat nádherné kněžky.

Ano, slyšeli jste dobře. Žádné „dívat se“ nebo „pokukovat“, ale „zaznamenat“!

Protože jak celý kontinent ví, Sluneční rytíř zasvětil celý svůj život Bohu světla, je nejloajálnějším rytířem ze všech!

A jako takový nemá absolutně žádný zájem o ženy!

I kdyby žena stojící vedle něj měla tvář krásnou jako bohyně, skvěle tvarovanou postavu a byla úplně nahá, Sluneční rytíř se na ni ani nepodívá. Bude se dívat přímo před sebe, naprosto neovlivněný její přítomností!

Bratře, jestli jsi skutečným mužem, myslíš, že je něco takového opravdu možné?

Ano, je! Bez pohybu oka se dívat přímo před sebe – to je ta správná odpověď.

„Dítě, je ti již čtrnáct let a je na čase, abych tě naučil, jak se dívat na ženy.“

„Ale učiteli, nezasvětil jsem se snad Bohu světla a tak nemohu mít žádný zájem o ženy?“

„Dítě, zasvětil jsem se Bohu světla jako rytíř k jeho službám, ale Bůh světla se nezasvětil k mým službám jako žena, takže se stále budu dívat na obyčejné ženy, když si budu chtít ‚užít‘.“

„…“

„Dítě, něco ti řeknu, jako sluneční rytíř, i kdyby osoba vedle tebe byla jedinečná, nahá kráska, ty se musíš dívat jen před sebe. Abys dosáhl této úrovně, musíš se naučit, jak soustředit svůj pohled přímo před sebe a pak použít periferní vidění a zaznamenat si vzhled krasavice do své mysli. Pak tu informaci můžeš vyvolat ze svého mozku poté, co se vrátíš do svého pokoje, a dívat se, jak je libo!“

Páni… Ta, co teď prošla vlevo, není špatná, zaznamenávám!

Páááni, není tu nová? Nemyslím, že jsem si už viděl, zaznamenávám!

„Slunce!“
Zastavil jsem a ladně se otočil, abych se podíval, kdo mě volal. Byl jsem ale velmi v pokušení si zanadávat. Zatraceně, kvůli čemu mě sakra voláš?! Ještě jsem neskončil se zaznamenáním té novicky!

„Bratře Lede, ať laskavý Bůh světla rozpustí tvůj chladný výraz.“

Tohle je Ledový rytíř, jeden ze Svatých rytířů, který není na mojí straně.

Ptáte se, proč to říkám?

Jak celý kontinent ví, Dvanáct svatých rytířů se dělí na dvě skupiny. Jednou je „vřelá, laskavá“ frakce , vedená Slunečním rytířem, a ta druhá je „chladná, nemilosrdná“ frakce vedená Soudícím rytířem. Očividně by laskaví lidé neměli vycházet s nemilosrdnými lidmi moc dobře, a tak spolu musí bojovat, kdykoliv nemají nic lepšího na práci.

„Slunce, měl by ses raději naučit přijmout přísnost Boha světla, než to na toho nekompetentního krále zkoušet po dobrém.“

Ledova tvář v podstatě postrádala jakýkoliv výraz, ale nebylo to tím, že by proti mně něco měl. Jak celý kontinent ví, výraz ledového rytíře je stále chladný, a i kdyby mu slunce na nebi viselo přímo nad obličejem, ani tak by nedokázalo rozpustit ten jeho mrazivý pohled.

„Laskavost Boha světla mi umožnila si uvědomit, že i hříšníci se mohou jednoho dne kát a otočit nového listu, a já se nemohu vzdát žádné příležitosti k vykoupení jejich duší.“

Zarmoucený a přitom soucitný výraz se objevil na mé tváři. Vnitřně jsem zívl, hlasitě. Ledový rytíř nebyl upovídanou osobou, takže díky našim „předchozím setkáním“ by už měl jen odseknout a můžeme pro dnešek zavřít krám.

„Hříšníci by měli být potrestáni. Nezaslouží si žádnou příležitost, aby se vykoupili!“ Jakmile domluvil, Led se otočil a odešel, aniž by mi dal příležitost odpovědět.

Tohle na něm mám rád!

Ledový rytíř se nerad hádá ještě míň než já, ale protože to od nás celý kontinent očekává, zdráhavě přijde s pár větami, aby se neřeklo.

Navíc, jak celý kontinent ví, osobnost Ledového rytíře je chladná jako led, nejenže je jeho tvář bez výrazu, ale taky nesnáší konverzace. Takže takový neočekávaný odchod je přesně podle jeho nátury.

Ale i když se při každém našem setkání musíme aspoň trochu pohádat, náš vztah není ve skutečnosti tak špatný. On, který se specializuje na ledovou magii, mi připraví ledovou tříšť, kdykoliv je horko.

Samozřejmě, abychom stále působili dojmem vzájemné „opozice“, musí jako první začít hádku. A když už jsem mentálně připraven, hodí po mě misku tak, abych ji chytil, chvíli se se mnou pře, než mi vysokým obloukem hodí sklenici jeho domácího borůvkového sirupu. Nakonec na mě „zaútočí“ vržením ledového kouzla a pošle na mě řítící se hromadu sekaného ledu, která mi přistane na hlavě, obličeji, těle a v misce v mých rukou… Ach! Jak krásně to chladí!

Potom posvačím misku borůvkové tříště a přitom představa, že jsme proti sobě, zůstane zachovaná.

Proto mám Leda tolik rád. Ale já jsem v „laskavé“ frakci a on je z „nemilosrdné“ frakce a jak celý kontinent ví, nemůžeme být přáteli, jen „přáteli, kteří nejsou přátelé“.

Když už mluvíme o přátelích, myslím, že bych měl jít navštívit mého „dobrého přítele“, Zemského rytíře, než půjdu na dovolenou.

Celý kontinent ví, že Zemský rytíř má oddanou a upřímnou povahu. Je vysoký a fyzicky impozantní, přesto velmi nesmělý, dokonce se během řeči někdy zadrhává…

„O-omlouvám se, nejsem moc zvyklý m-mluvit s dívkami…“ řekl rytíř Země, když s ruměncem ve tváři stydlivě sklonil hlavu.

Otevřel jsem dveře do pokoje Země právě včas, abych ho už po třicáté první nebo třicáté druhé slyšel říkat tuto větu asi třicáté první nebo třicáté druhé dívce, se kterou jsem ho viděl.

Země mě po třicáté první nebo třicáté druhé tajně probodl pohledem. Pohled v jeho očích byl extrémně hrozivý, ale na jeho ústech byl stále ten pošetilý úsměv, když mě pozdravil slovy: „Slunce, jsi z-zpátky.“

„Ano, s požehnáním a podporou Boha světla měl Slunce natolik štěstí, že neselhal ve své misi a úspěšně naplnil vůli Boha světla, kterou mu tlumočil papež.“

„Aha! Hahaha, gratuluji! Potřebuješ mě kvůli něčemu?“ zeptal se rytíř Země.

Navzdory pošetilému smíchu byla v jeho pohledu netrpělivost, které jsem si musel všimnout.

„Pod dobře míněnou pobídkou od Boha světla jsem tě přišel pozdravit, můj příteli Země. Papež si uvědomil, že úkoly už mi dále neposkytují více laskavosti Boha světla, budu tedy prožívat učení Boha světla na širé zemi a pod širým nebem.“

Abys rozuměl, já, Sluneční rytíř, budu mít dovolenou!

Jednoznačně jsem v jeho očích četl „Ku***! Jestli jdeš na dovolenou, tak se sbal a vypadni!“. Co se týče ženy vedle něj, bez pohnutí na mě zírala – můžu zaručit, že nerozuměla jedinému slovu, co jsem právě řekl. Je nemožné, aby někdo porozuměl významu mých slov, aniž by mě on nebo ona znali alespoň tři roky.

To je taky hlavní důvod, proč si nemůžu najít přítelkyni. Kdykoliv se totiž pokusím povídat si s dívkou, kterou obdivuji, vždy si myslí, že jí dávám kázání, a než urychleně uteče, nechá mi nějaké peníze na kadidlo.

„To je skvělé, že si můžeš vzít volno.“

Země se na mě stále díval s tím hloupým úsměvem ve tváři, ta tvář s prostoduchým výrazem už oblbnula bůhví kolik žen.

Ve srovnání s Bouří, který musí dennodenně svůdně mrkat na ženy, dokud nedostane křeče do svalů, ale pravděpodobně je ještě panic, Země je ten skutečný chlípný ničema, kterému se daří nezískat si reputaci zhýralce. Protože celý kontinent ví, že Zemský rytíř je věrný, čestný a upřímný, tak jak by někdo takový mohl být takhle nemravný?

Je to nemyslitelné! Je to asi tak nemyslitelné, jako Slunečný rytíř, který je pijan!

Ačkoliv už jsem v jeho pokoji viděl jednatřicet nebo dvaatřicet různých žen, ten chlápek rok co rok bezpečně okupuje první místo ve výroční anketě o „muži, kterého chce každá žena za manžela“.

Třebaže jsem hezčí než Země, zastávám vyšší pozici a mám vyšší plat než on, mé jméno se ještě ani jednou v té anketě neobjevilo, protože všechny ženy kontinentu ví, že slunečný rytíř miluje jen Boha a ne ženy.

Ku***!

Kvůli tomu ho nesnáším.

Shodou okolností – nebo právě proto, že vždycky otevřu dveře, když se zrovna snaží dostat ženskou do postele – mě Země nesnáší právě tak.

Ale jak celý kontinent ví, Sluneční rytíř a Zemský rytíř jsou nejlepší přátelé… Tak oba nemáme na výběr než být „dobrými přáteli, kteří se nemůžou vystát“!

Odhalil jsem zářivý úsměv, který jsem si po deset let nacvičoval. V okamžiku obličej té ženy zrudnul, a i když chtěla sehnout hlavu a předstírat nesmělost, nemohla svůj pohled odtrhnout od mé tváře.

Pravděpodobně se asi nikdy nedostanu do ankety o „muže, kterého chce každá žena za manžela“, ale stále jsem dlouhodobým vítězem prvního místa v anketě „zářiví krasavci“. Takže pro mě není žádný problém přimět ženu, aby rychle zapomněla na muže, kterého chce za manžela!

„Slunce, nejdeš na dovolenou?“ zuřivě mě probodl pohledem Země, ale jeho tón byl stále stejně oddaný a upřímný, jeho schopnost předstírat je skoro stejně dobrá jako má vlastní! „Pospěš a přemýšlej, co chceš dělat, volno uteče jako voda!“

Hluboce jsem si povzdechl. „Musí skrz tebe mluvit sám Bůh světla, Země, to abys Slunci připomněl, aby si pospíšil do širého světa a pocítil vůli Boha světla. Slunce se s tebou se zármutkem loučí, Země.“

Vypadni!

I když to slovo plálo v očích Země, výraz v jeho tváři jasně napovídal, že se těší na můj návrat. Upřímným hlasem řekl: „Těším se, až tě znovu uvidím, příteli.“

Chachacha! S úsměvem na tváři jsem přikývl a pak jsem vesele přibouchl dveře. Ten pohled, když mnou ta dívka byla natolik okouzlená, že neviděla nic jiného, tentokrát je jeho pokus oklamat tu dívku předurčený k selhání, chachacha!

Být schopný překazit a zabránit někomu jinému v milostném románku mě vždycky obzvlášť rozveselí. Výborně, vypadá to, že moje dovolená začíná skvěle.

Ale ne! Počkat, já ještě nemůžu jít na dovolenou.

I když už jsem zmiňoval, že můj vztah s Ledovým rytířem je poměrně dobrý, ze všech Dvanácti svatých rytířů přece jen není tím, s kým mám nejlepší vztah. Než vyrazím na dovolenou, asi budu muset navštívit mého skutečného nejlepšího přítele, jinak se obávám, že mě obviní, že jsem „při pohledu na krásu zapomněl na přátelství“… Tedy vidět, že někdo jiný má krásnou ženu a pospíšit si zničit štěstí té osoby, a přitom zapomenout na svého vlastního přítele.

Podle toho, co jsem poslední dobou slyšel, se zdá, že počet zločinů vyžadujících posouzení je obzvlášť vysoký, takže hádám, že se s ním budu moct potkat, když počkám na záchodcích Soudcova komplexu.

Jak jsem čekal, jen co jsem na záchodky přinesl dvě stoličky a mísu vody, a elegantně se usadil na stoličku vedle záchodu, neuplynuly ani tři minuty, když rytíř s černými vlasy, černýma očima a v černé rytířské uniformě ve spěchu rozrazil dveře. Okamžitě po vstupu si pospíšil vpřed, klekl si a hlučně hodil šavli.

Zatímco tady elegantně sedím na stoličce a čekám, až skončí se zvracením, můžu ho všem představit. Tenhle černočerný týpek (s černými vlasy, očima i oblečením) je „můj nejlepší přítel, který není mým přítelem“ a který je náhodou taky vůdcem „nemilosrdné“ frakce – Soudící rytíř.

Celý kontinent ví, že nejděsivějším, nejkrutějším rytířem mezi Dvanácti je ten, jehož jméno děsí tříleté děti až k pláči a nedá jim v noci spát, není to nikdo jiný než soudící rytíř, který má na starosti souzení zločinců.

Tak jako já jsem vůdcem laskavých lidí, on je šéfem nemilosrdných lidí, my dva jsme zapřisáhlí nepřátelé.

vždy říkám: „Laskavý Bůh světla vám odpustí vaše hříchy.“

On vždy říká: „Nelítostný Bůh světla vás potrestá za vaše hříchy.“

Z toho můžete vidět, že Bůh světla musí mít rozpolcenou osobno- teda mám na mysli rozpolcené božství. Pokroucená větev má vždy křivý stín, a tak i jeho rytíři jsou trochu zvláštní.

Když poprvé vyslýchal zločince, on, který má být strašlivým, krutým Soudícím rytířem, se hned po skončení výslechu vyřítil na záchod vyzvracet.
Asi by to nemělo být nic tak divného, když mu v době jeho prvního cvičného výslechu bylo jen třináct let. Pro třináctileté dítě je opravdu normální, že nestráví bičování se vším tím krveprolitím a sedlou krví.

Pořád si ještě pamatuji ten den, kdy měl první cvičný výslech, můj učitel mě vzal na mou první cvičnou hádku s budoucím soudícím rytířem.

Když jsem viděl sériového násilníka visícího na kříži zmláceného k nepoznání, v srdci jsem cítil pocit zadostiučinění.

Ty parchante!

Víš, že Xluneční rytíř může ve svém životě milovat jen Boha, ale ne ženy? Víš, že způsob mluvy Slunečního rytíře znemožňuje, abych v životě dostal ženskou do postele?

Ty, ty kriminálníku, se opovažuješ používat takové odporné metody k získání žen! To mě činí tak (závistivým)… nasraným! Parchant jako ty, si po smrti zaslouží zmrskat i mrtvolu!

Zrovna když jsem dumal nad věcmi, jako jak postupovat při bičování mrtvoly a tak, učitel do mě tajně strčil loktem, aby mi připomněl, kvůli čemu jsme přišli. Ach, správně, jsem tu, abych si nacvičil, jak se hádat s budoucím Soudícím rytířem.

Okamžitě jsem nasadil soucitný a přesto zarmoucený výraz ve stylu slunečního rytíře a zvolal jsem: „Tohle je prostě tak žalostně kruté! Jak jsi jen mohl použít takových metod na dítě Boha světla? I když je to zločinec, stále se může kát! Laskavý Bůh světla jistě nepromine takové brutality!“

Hotovo! Začal jsem hádku, teď jsi na řadě ty.

Otočil jsem se a podíval se na učitele. Podle souhlasného úsměvu na jeho tváři jsem mohl říct, že jsem s tím odvedl dobrou práci.

Ten černovlasý, černooký a černě oděný malý soudící rytíř dlouho nic neřekl a já bych mohl přísahat, že jsem v jeho očích viděl výčitky a hlubokou lítost a také lesknoucí se slzy, když jsem ho pokáral.
A pak, se slzami řinoucími se z jeho očí, se vykroutil ze sevření jeho učitele a odhodil mě stranou, když utíkal s rukama přes ústa.

„Dítě, nepospíšíš si za ním, abys ho naučil laskavosti Boha světla?“ řekl můj učitel, když mě poplácal po zádech.

Cože? To se s ním mám ještě hádat? Nemyslím, že je to správné, když už teď brečí…

„Pamatuj, abys s sebou vzal kapesník, čistou vodu a dvě stoličky.“ Poté, co mi dal ty zvláštní instrukce, se můj učitel otočil a začal se hádat s jeho zapřisáhlým nepřítelem, velkým Soudícím rytířem, slovně jeden na druhého házeli „laskavost“ a „nelítostnost“.

Plný pochyb jsem se přesto neodvažoval neposlechnout učitelův rozkaz, tak jsem si pospíšil najít mísu čisté vody. Kapesník už jsem měl, tak jsem se dvěma stoličkami v podpaží vyběhl najít mého budoucího zapřisáhlého nepřítele.

Nakonec jsem no našel na záchodcích vedle Soudcova komplexu. Zrovna byl uprostřed zvracení snad i vlastních vnitřností a stále zvracel, i když už v žaludku neměl nic, co by ještě vyhodil.

Stál jsem na straně jako pařez a čekal. Když už mi umdlévaly nohy, vzpomněl jsem si na stoličky, co jsem držel. Podal jsem jednu mému nepříteli a druhou jsem si dal pod svůj zadek.

Stále jsem prkenně čekal a on po dlouhé době konečně přestal zvracet.

Když jsem viděl jeho zaneřáděný zevnějšek, automaticky jsem mu podal vodu a kapesník. Prkenně je přijal a začal se čistit.

Kapesník, stoličky i voda, na všechny došlo… Otřáslo mnou náhlé porozumění. Že by tady jednou můj učitel taky seděl a sledoval svého zapřisáhlého nepřítele zvracet?

Když budoucí Soudící rytíř konečně skončil, beze slova opláchl kapesník a vrátil mi ho. Neřekl mi jediné slovo díků, protože nemohl, sluneční rytíř a soudící rytíř jsou věční zapřisáhlí nepřátelé, tak jako reprezentujeme naprosto rozdílný obraz Boha světla. A jako takoví spolu rozhodně nemůžeme dobře vycházet!

Oba jsme tam jen tak seděli a beze slova na sebe hleděli. Nechtěl jsem mu vynadat laskavostí Boha světla a ani on nechtěl použít krutost Boha světla, aby mě pokáral.

Od té doby jsme my dva často měli naše „výměny názorů“ na laskavost a krutost Boha světla na záchodcích. Já tam vždy přinesl mísu vody, stoličky a kapesník a počkal jsem tam na něj. Na oplátku on vždy před výslechem nachystal čaj a cukroví a pak je přinesl, když po výslechu utíkal na záchod.

Měli byste vědět, že po zvracení většinou jeden dostane hlad.

Ale cukrovinky, které s sebou přinese, jsou vždycky ten typ, co je tak sladký, že si je skoro spletete s hromádkou cukru – ten typ, který nemá rád, ale já miluji.

Pak už to vypadalo, že konečně dozvracel. Stejně jako předtím jsem mu podal mísu vody a kapesník a on se opatrně dal do pořádku, dokonce řekl: „Už nějakou dobu ses nezabýval souzením zločinců, Slunce. Myslel jsem, že jsi konečně pochopil, že jen krutost Boha světla ukončí jejich zločinecké způsoby.“

Pochopil jsem, co těmi slovy myslel. Můj dobrý přítel si stěžoval, že jsem si za ním už tak dlouhou nepřišel na pokec.

„Laskavost Boha světla neexistuje jen a pouze v církvi. Také palác si žádá osvícení laskavostí a Jeho Veličenstvo král žízní po učení Boha světla víc než kdokoliv jiný.“

V překladu jsem byl poslán „vzdělat“ toho prasečího krále.

„Jeho Veličenstvo král s tebou jistě jednal s respektem. Jen v krutosti Boha světla si uvědomí nebezpečí, jimž čelí.“

Musí to být vážně těžké pořízení s tím prasečím králem. Soud mi věnoval soucitný pohled.

„Díky úsilí rytíře Bouře bylo Jeho Veličenstvo král schopno zakusit a pochopit laskavost Boha světla.“

Nebýt Bouře, tak to by to tlusté prase neustoupilo a nesnížilo daně.

„Rytíř Bouře musí hluboce litovat, že nevzdělal celý palác v krutosti Boha světla, copak jeho oči nevidí bezbožnost toho místa?“

Šel do paláce, který je plný žen… Co jeho oči?

„Jeho oči dosvědčily hříšnosti paláce, a ačkoliv to bylo trýznivě bolestivé, stále jim odpustil s laskavostí Boha světla.“

Málem z toho oslepnul.

„Ať se Bůh světla nad ním slituje, že musel být svědkem takové špatnosti a přesto nevykonat žádný trest.“

Chudáček… Doufám, že se jeho oči brzo uzdraví.

„Papež nám již sdělil podporu Boha světla. Teplý sluneční svit vnějšího světa nás po tři dny osvítí jeho odpouštějícíma očima a Slunce má toliko štěstí, že je může prožít v laskavosti Boha světla.“

Má tři dny dovolenou a já taky.

„Až polední slunce vám dvěma dovolí zažít planoucí krutost Boha světla. Ať půjdete kamkoliv, krutost Boha světla vám bude svědkem.“

Doufám, že si to, chlapci, užijete! Kam půjdete?

„Laskavost Boha světla osvětluje každý kout kontinentu, i když je to jen prostý pokoj slunečního rytíře.“

Zalezu si do mého pokoje jako želva do krunýře.

Soud konečně kapituloval a dovolil, aby se na jeho přísné, chladné tváři objevil úsměv. Potřásl hlavou a stále s úsměvem pak vytáhl cukroví a podal mi ho. „Ať jednoho dne přijmeš krutost Boha světla.“

„Ať také jednoho brzkého dne přijmeš laskavost Boha světla.“

Vzal jsem si od něj cukroví a zakousl se. Mňam, borůvkové, je vážně skvělé.

Jak už jsem řekl Soudovi, když se náš rozhovor stočil na mou třídenní dovolenou, plánoval jsem zůstat v mém pokoji a spát… Hej, proč se tak na mě díváte? Nevěříte mi, že vážně chci zůstat uvnitř a spát?

Cože? Jít balit holky?

Neblázněte, nemám nejmenší chuť pomáhat církvi vydělávat peníze! A jako takový naprosto netoužím balit holky, které mě zajímají, jen aby si moje balící hlášky spletly s kázáním a hodili po mně peníze na kadidlo, než utečou!

He? Nejsem snad nepřítelem alkoholu? Že mám jít pít do krčmy?

Museli jste se úplně zbláznit!

Zapomněli jste snad, kdo jsem?

Jsem Sluneční rytíř, jasné?! Jak může jít sluneční rytíř, který zkolabuje po třech sklenicích, pít do krčmy?

Myslíte, že když jsem na dovolené, tak už nejsem Sluneční rytíř? Můj učitel často říkával: „Jednou Slunečním rytířem, vždy se musí usmívat a usmívat se až do dne, kdy zemře.“

I na dovolené jsem stále Slunečním rytířem, jediná změna je, že jsem Slunečním rytířem na dovolené.

I na dovolené musí být můj úsměv stále zářivý jako slunce.

I na dovolené stále musím během rozhovoru zmínit laskavost Boha světla v každé třetí větě.

I na dovolené, když uvidím nádhernou ženu, můžu jen použít mé periferní vidění, abych si ji nahrál.

To už se radši zahrabu v pokoji a prospím se. Pak se můžu mračit, jak chci, a když nebudu mít nic lepšího na práci, můžu si klidně zařvat: „Táhni do pekel, ty tlustý prasečí králi!“ Potom se můžu naplno ponořit do vyvolávání nahrávek různých žen z mé paměti a využít je ke všem možným nemravným fantaziím…

A pak při fantazírování o nádherných ženách můžu otevřít padací dveře pod mojí postelí a zamířit do sklípku vypít si pár lahví vínka, vyrobených předešlým slunečním rytířem – nebo jedním z jeho předchůdců. Abych také ukázal svůj vděk předchozím generacím, stejně jako být ku prospěchu těm dalším, musím zajít do kuchyně a přinést pár jablek.

Můj učitel často říkával: „Dítě, je v pořádku, když si špatný v umění meče, protože přinejhorším jen zemřeš dříve. Je v pořádku, pokud ti dělá problémy naučit se magii světla, protože přinejhorším nebudeš schopen vyléčit zranění svých pacientů, v tom případě jim dej jen pár požehnání a popřej jim brzké shledání s Bohem světla.

Ale co se musíš naučit, je umění výroby vína! Jinak budou poté, co se vrátíš do náruče Boha světla, všechny budoucí generace slunečních rytířů proklínat tvé jméno kvůli nedostatku vína!“

Můj učitel byl nejzručnější ve výrobě hroznového vína, takže jsem ho měl k pití plný sklípek. Co se mě týče, já jsem nejlepší v jablečném víně, takže zase můj student ho bude mít plný sklípek k vypití.

Ale jako důsledek mé velké spotřeby jablek, mi paní z jídelny vždy k obědu ještě přidá jablko…

Takže mé pocity k jablkům jsou asi na stejné úrovni jako mé city k rytíři Země – jsem Sluneční rytíř milující jablka, který jablka nesnáší!

Protože se nechci usmívat!

Protože nechci říkat „laskavost Boha světla“!

Protože nechci vidět ani jablko!

Takže myslím, že se prostě zahrabu u sebe v pokoji, vyspím se, a když už budu v tom, dám si do pořádku svou pleť.

Cože? Proč by sakra měl chlap pečovat o svou pleť, říkáte?

Bratře, vážně nemáš ani ponětí… Celý kontinent ví, že sluneční rytíř je nádherný muž se zlatými vlasy, modrýma očima a pletí tak světlou, že prakticky září!

Aby se stal krásným mužem s pletí tak světlou, že prakticky září, každičký ze Slunečních rytířů se nevyhnutelně musel stát odborníkem na výrobu pleť zesvětlujících tělových masek. Ale věřím tomu, že mezi nimi musím být tím nejpřednějším odborníkem.

I když můj titul zní Sluneční rytíř, popravdě pobyt na slunci nesnáším, protože se velice lehce opálím. Pokaždé, když strávím nějakou dobu na slunci, musím pak mít po celou noc nanesenou tělovou masku, abych zachránil svou světlou pleť.

Zároveň ještě experimentuji s mnoha druhy tělových masek, aby má snadno se opalující pleť mohla zůstat stále stejně světlá, dokonce i kdybych předchozí den strávil bojem na slunci.

V tuto chvíli má nejefektivnější maska vyšla z experimentů zahrnujících smíchání kysaného mléka s deseti kapkami citronové šťávy, výtažkem z třiceti růží, výtažkem z deseti stonků levandule a malým množstvím mouky. Jakmile je směs hotová, napěním si ji po celém těle, postavím kotlík vody na oheň a v páře hodinu důkladně napařím své tělo.

(Prosím, vezměte na vědomí, že já, Sluneční rytíř, jsem to dělal už mnohokrát předtím, nezkoušejte to, pokud nejste rytířem!)

Tato směs zaručuje, že i po celodenním opalování zůstane pleť světlá jako mléko s nádechem do žluta.

Ale popravdě, vždycky jsem měl podezření, že první Sluneční rytíř byl prostě albín!

Jak jinak by mohl zůstat celý den na slunci, trénovat, bojovat, poslouchat královo poučování a tak dále, a přitom za sebou zanechat ten zatracený dojem nádherného muže se světlou pletí, který zná celý kontinent?

Bez ohledu na to, jestli byl první sluneční rytíř skutečně albín, nemám jinou možnost, než se každý týden svléknout a celé své tělo důkladně napařit.

Je tu ale jedna věc, která je ještě horší než jablka nebo rytíř Země. Pokaždé, co se svléknu, napěním na celém těle bělící tělovou masku a chystám se jít do páry, musí se objevit nějaký blbec a zaklepat na dveře…

Ťuk, ťuk, ťuk!

Vidíte? Zatraceně, tohle je prokletí!

Už jsem si na to skoro zvyknul.

„Mohu se zeptat, který že to bratr je za dveřmi, jemuž svým jemným šepotem Bůh světla připomněl, aby vyšel a vyhledal Slunce a prodiskutoval s ním laskavost Boha světla?“

Radši by měl mít zatraceně dobrý důvod, proč mě hledá, jinak si seškrábu z těla tu masku a pak mu ji všechnu nacpu do huby!

„To jsem já, List. Díky bohu, že tam jsi, Slunce. Pospěš si, ve městě se objevila nemrtvá stvůra!“
Listový rytíř? Ze všech rytířů laskavé frakce je jedním z mála, které mám opravdu rád. To proto, že je to opravdu milý chlapík.

„Prosím, vydrž chvíli, bratře Liste. Slunce z pobídky laskavého Boha světla vycítil, že bude třeba čelit tomuto světu s čistým zevnějškem.“

Bez ohledu na to, jak urgentní to je záležitost, musíš mě nejdřív nechat seškrábat z těla tu masku a obléct se!

Jinak až se objevím, těžko říct, jestli všichni nezaútočí na mě místo toho nemrtvého… Právě teď se totiž můj vzhled zcela podobá nemrtvé stvůře, která se stále ještě rozkládá!

„Jasně, dej si na čas, Slunce. Půjdu a pomůžu zaměstnat tu nemrtvou stvůru. Nedělej si starosti, nechám tě to dokončit!“

A opravdu, jakmile domluvil, uslyšel jsem zvuk kroků listového rytíře, jak ve spěchu odešel.

Vidíte, je to tak hodný člověk! Kdybych byl žena, rozhodně bych mu svým nejvlídnějším hlasem řekl: „Jsi vážně tak milý!“

Celý kontinent ví, že věcí, kterou Sluneční rytíř nejvíc nenávidí, není nic jiného než nemrtvé stvůry. Takové stvůry temnot se naprosto vzpírají ediktu Boha světla, a tak element temnoty v nich a sluneční rytíř, který čelí světlu, zcela odporují jeden druhému, tudíž Sluneční rytíř se vždy rozzuří, jakmile nějakou nemrtvou stvůru jen zahlédne!

Samozřejmě, že se rozzuří, protože jediná věc, které Sluneční rytíř nemusí odpustit, je nemrtvá stvůra!

To znamená, že vybuchnu zlostí a řvu, rozlícený z něj nadělám hromadu sekané. Pokud jde o můj vztek na nutnost se denně usmívat, zmiňovat laskavost Boha světla v každé větě, nemožnost se otevřeně podívat na pěkné holky, každý týden si na tělo napěnit masku, tohle všechno si na něm můžu vybít!

Můj učitel často říkával: „Dítě, naprosto musíš pravidelně vyhledávat nemrtvé stvůry.“

„Je to proto, že Sluneční rytíř přísahal, že zničí všechny nemrtvé tvory?“

„Ne, musíš je často vyhledávat, aby sis na nich vybil své emoce.“

„Cože?“

„Promysli si to. Musíš se každý den smát, odpustit každému lidskému odpadu a chválit Boha světla – se kterým se pravděpodobně v celém svém životě nikdy nesetkáš – v každé větě. Pokud nemáš nějaký postup, kterým si vybiješ své pocity, skončíš-li pak kvůli tomu v depresi, nemusíš být dále schopný řádně vykonávat své povinnosti Slunečního rytíře. Pokud selžeš v řádném výkonu svých povinností, ztratíš svou práci a to tě přivede do ještě hlubší deprese. Nakonec budeš tak deprimovaný, že se setkáš s Bohem světla. A teď, jistě bys nechtěl potkat tak tragický konec, že ne?“

„… Nechtěl.“

„A tak, dítě, musíš pravidelně vyhledávat nemrtvé stvůry, abys ventiloval svou frustraci, alespoň jednou měsíčně, rozumíš?“

„Co když žádnou nenajdu?“

„Nedělej si starosti, dítě. Tady, tohle je vizitka nekromanta, se kterým Církev speciálně uzavřela smlouvu. Nejen že můžeš upřesnit typ nemrtvého, kterého chceš, dokonce to můžeš vykázat jako pracovní výdaje a Církev ti je proplatí.“

„…“

Abych se nestal deprimovaným, abych se nestal nezaměstnaným a abych se neshledal s Bohem světla příliš brzo, rychle jsem ze sebe seškrabal bělící tělovou masku. Pospíchal jsem vybít si svůj vztek na nemrtvé stvůře.

Dobře, že jsem se ještě nezačal napařovat.

To říkám proto, že tělová maska, která je stále ještě vlhká a tekutá, se rozhodně desetkrát lépe seškrabuje z těla, než ta, co už uschla. Pokud mi nevěříte, až budete mít zase chvíli čas, vezměte hrnek lepidla a pokryjte si s tím tělo. Levou půlku těla nechte vlhkou a pravou spečte dosucha a pak porovnejte rozdíl, když se to pokusíte seškrábat.

(Měl bych vám ale připomenout, že já, Sluneční rytíř, jsem to již dělal mnohokrát předtím, pokud nejste rytířem, nejsem zodpovědný za následky, vyzkoušíte-li to.)

Stále si pamatuji, jak mi můj učitel, když mě učil, jak vyrobit nejzákladnější pleť bělící tělovou masku, zapomněl dát velice důležitou část instrukcí. V době, kdy si vzpomněl a pospíchal mě na to upozornit, maska už zaschla a já jsem si ji horlivě seškraboval…
„Dítě, naprosto si nesmíš masku nanést na tvou ‚důležitou oblast‘, jinak –“

„Áááááááááááááááááááááá!“

Od toho dne v mé důležité oblasti nevyrostl jediný chlup.

Můj učitel vždy cítil, že mě zklamal, a tak po tomto incidentu byl obzvlášť vážný a o to víc se snažil, když mě vyučoval, a už nikdy se neodvážil opomenout zmínit i tu nejmenší drobnost v pokynech.

Odbočujeme od tématu. V každém případě ještě vlhkou a tekutou masku stačí jen opláchnout a budu naprosto čistý. S tím oplachováním ale mizí má dvouhodinová snaha, kterou jsem vložil do přípravy té masky… Ach, ta bolest na srdci! Církev mi nevrátí peníze utracené za růže a levandule!

S neprolitými slzami v očích jsem sledoval, jak se část mé výplaty smývá pryč… Sakra! Všechnu mou zlost si vyliju na té zatracené stvůře! Jsem tak nasraný!

Vzal jsem si na sebe svou rytířskou uniformu a sebral meč. Do útoku!

Rozkopl jsem dveře pokoje dokořán. Až poté, co jsem vyběhl, jsem si uvědomil, že nevím, kterým směrem se vydat. Naštěstí List není jenom milý chlap, je milý a velmi pečlivý. Nejen že šel napřed, aby mi pomohl zajistit tu nemrtvou stvůru, nechal také za sebou budoucího rytíře, aby mi ukázal směr!

Liste! Přísahám, že až tu skončím s vybíjením svých emocí, rozhodně Církvi pošlu doporučení, aby ti udělila certifikát, za to že jsi tak milý chlap.

[Legenda o Slunečním rytíři Kniha 1. konec 2. kapitoly]

Legenda o Slunečním rytíři K1K1 – Usmívej se za všech okolností

Legenda o Slunečním rytíři Kniha 1: Úvod do rytířské teorie

Originální čínská novela od: 御 我 (Yu Wo)


První pravidlo Slunečních rytířů: Usmívej se za všech okolností – přeloženo North

Jsem rytíř. Abych byl přesnější. Jsem Sluneční rytíř z Chrámu Boha Světla.

Chrám Božího Světla uctívá a slouží Bohu Světla, a to je jedno ze tří nejrozšířenějších náboženství na kontinentu. Ačkoli je třetí v pořadí, co velikosti se týče, pokud jde o historii, pak neexistuje žádná náboženská organizace, která by se mohla srovnávat s Chrámem Božího Světla.

Jak každý ví, Chrám Božího Světla sestává ze Svatého chrámu a Svatyně světla, které jsou pospolu organizovány vedením duchovních a armádních složek.Přirozeně. Jsem rytíř ze Svatého Chrámu, jehož součástí je dvanáct velitelů svatých rytířů, jejichž pozice jsou předávány napříč generacemi. Již od dávných dob měl každý kapitán svatých rytířů k dispozici svoji vlastní jednotku rytířů. Například já jsem Sluneční rytíř a tak bych měl velet jednotce rytířů slunce.

Avšak, šance na vypuknutí války jsou extrémně malé v této pokojné době. Bez válek se nemůžou rytířské jednotky mobilizovat; jestliže se jednotka rytířů nemůže mobilizovat, nemůžou loupit, drancovat a plenit pod pláštěm války…! V každém případě, momentálně je Svatý Chrám neschopný udržovat dvanáct plných jednotek rytířů. Namísto toho se rozhodli spojit dohromady všechny rytíře a vytvořit Jednotku Svatého Chrámu, jež se může nadále dělit do dvanácti čet. Pokud jde o to, která četa mi odevzdává hlášení, tak je to jasně četa rytířů slunce.

Možná že se původní jednotka slunečních rytířů zmenšila na četu, ale mezi všemi kapitány svatých rytířů, se mě tato změna dotkla ze všech nejméně. To proto, že když jsem velitel dvanácti Svatých rytířů, jsem logicky i velitelem celé jednotky Svatého Chrámu. Tak dlouho, dokud jsem velitelem celé jednotky, koho zajímá, jestli je to jednotka Slunečního rytíře nebo jednotka Svatého Chrámu, že?

A kdože jsou velitelé oněch dvanácti čet?

Nejlepší bude, když vám je představím pomalu. Kdybych vám tu teď odříkal seznam jmen, deset z deseti lidí by si nebyli schopni zapamatovat, kdo těch dvanáct kapitánů vlastně je.

Začněme tím, že se blíž podíváme na toho, jenž zrovna kráčí vedle mě. Přesně tak; mluvím o tom chlápkovi s dlouhými, modrými vlasy, který je velice zaměstnán koketním mrkáním na blízké dámy. To je on, Bouřlivý rytíř.

Každý Svatý rytíř má vlastní očekávanou povahu – přesně tak, slyšeli jste správně, ‘očekávanou‘ povahu.

Například Sluneční rytíř má být laskavým mluvčím Boha Světla.

Správně, já jsem laskavý mluvčí Boha Světla.

Jako takový, bez ohledu na okolnosti, se musím usmívat stejně zářivě, jako slunce. I když je ta osoba, se kterou se mám každým okamžikem sejít označována za nejvíce nepříjemného monarchu ze všech pěti království na celém kontinentu, to tlusté královské prase které vládne království Zapomenutého zvuku, i přes to se musím usmívat stejně, jako kdybych se měl sejít s nějakou velmi pěknou dívčinou.

Přinutit se, abych se choval k tomu tlustému praseti jako k pěkné holce – oh pane! Určitě chápete, jak je toto obtížné?

„Laskavý Bůh Světla vám odpustí vaše hříchy.“

Tuto větu musím opakovat snad tisíckrát denně a neustále se u toho usmívat. Tohle je život Slunečního rytíře, navždy se usmívat a odpouštět ostatním.

A to proto, že všichni na kontinentu vědí, že Sluneční rytíř je laskavý mluvčí Boha Světla, a který by nikdy nezanevřel nad žádnou osobou.

Tudíž, i když velice toužím zabít to kardinální prase jediným bodnutím mého meče, toho prevíta, který si odmítá pospíšit a chcípnout, aby na trůn mohl nastoupit jeho o mnoho příjemnější syn, tak nemohu. Mohu se pouze usmívat, přecházet to, a snažit se to tlusté prase přesvědčit, aby přestal se zvyšováním daní.

Ale to už odbíháme od tématu.

Zpátky k tomu, co jsem říkal, stejně jako je Sluneční rytíř laskavým mluvčím Boha Světla, je Bouřlivý rytíř zástupcem ‘svobody‘. Jako takový je ‘bezstarostný‘, a ‘nevázaně milující‘.

Jestliže je porada, kterou může vynechat, vynechá ji!

Jestliže se jedná o ženu, která vypadá lépe než drak, věnuje jí laškovné mrknutí.

Jestliže to je něco, co má sebemenší spojitost se ‘svobodou‘, určitě se k tomu nějak přidá. Například, pokud někde zrovna probíhá nějaká revoluce, musí se tam alespoň podívat a mít burcující projev. On by ani nebyl schopný odejít v termínu po dokončení projevu, protože by byl nucen stát se vůdcem jedné z povstaleckých skupin, nebo něčeho podobného.

Avšak, co je ještě záhadnější je to, že i kdyby vynechal veškeré porady svolané Svatým Chrámem, stále by přesně věděl, co bylo během setkání probíráno, a byl by schopen vykonat veškerou práci, která mu byla přidělena. (Někdy dostane obzvláště velké množství práce. Jinak to nejde; kdo ho žádal, aby se neúčastnil schůzí? Samozřejmě že využijeme jeho nepřítomnosti, abychom na něj hodili veškerou práci!) On by dokonce i věděl, že následující poradu vynechat nemůže, takže by se na ní ukázal, když je čas pracovat.

To znamená, že i když jste nazýván bezstarostným Bouřlivým rytířem, a navenek vám je povoleno vynechávání porad, stále musíte plnit práci, která vám byla přidělena.

A pro tu část, podle níž je ‘nezávazným milovníkem‘ … Během naší cesty sem, nezajímajíce se, jestli to byly princezny, lady, služky nebo ženy v domácnosti ozbrojené záchodovými zvony, všem by jim měl posílat koketní mrknutí s hravým úsměvem na rtech.

Nicméně, já mám podezření, že tento chlapík je přesto stále nevinný panic. Koneckonců, i přes jeho reputaci jakožto ‘nezávazného milovníka‘, během těch let, po které už ho znám, jsem ještě nikdy neviděl žádnou těhotnou ženu, aby po něm žádala převzetí zodpovědnosti.

Ten jeho rozpustilý úsměv je nejspíš podvod, stejně jako ta hlava modrých vlasů.

Přesně tak; jeho vlasy jsou obarvené! Proč? Protože celý kontinent ví, že Bouřlivý Rytíř má modré vlasy!

Netuším, jestli první Bouřlivý rytíř měl skutečně modré vlasy, nebo si je barvil, aby prostě vypadal stylově. Každopádně, způsobil hromadu potíží následujícím Bouřlivým rytířům. Protože, je skutečně možné najít tolik dětí s modrými vlasy?

Samozřejmě že ne!

Proto si všichni další Bouřliví rytíři musejí barvit vlasy do konce jejich životů. Příčina smrti osmi z deseti z nich je selhání ledvin z důvodu přílišného bavení vlasů… Ach! Budu za tebe držet minutu ticha, Bouřlivý.

„Říkal jsi právě něco, Slunce?“ Bouře vedle mě pozvedl obočí. Výraz na jeho tváři jakoby mi říkal, abych jej nevyrušoval, když je zrovna zaměstnaný koketním mrkáním na ženy.

„V podstatě jsem neříkal nic, bratře Bouře. Možná že to, co jsi slyšel, byl jemný šepot laskavého Boha Světla.“ Odpověděl jsem s klidným úsměvem.

Přes tvář Bouře přeběhl bolestný pohled. Hádám, že skutečně nemůže vystát to, jakým způsobem mluvím, protože já sám to taktéž skutečně nenávidím. Nicméně, já nemám jinou možnost než mluvit tímto způsobem, stejně tak Bouře nemá jinou možnost, než laškovně mrkat na každou ženu, i když není lepší jak odporný drak.

Pokud jde o mě, nemám jinou možnost, než každou větu nějakým způsobem propojit s Bohem Světla, i kdybychom mluvili třeba o ucpané záchodové míse – v takovém případě musí být bez pochyby ucpaná proto, že si to tak přeje Bůh Světla.

V důsledku tohoto nerad mluvím. Koneckonců, nikdo neřekl, že by se Sluneční rytíř měl vyžívat v mluvení.

(Chvála Bohu Světla; že po sobě první Sluneční rytíř nezanechal pověst mluvky.)

Zpátky k vlasům, stejně jako Bouřlivý rytíř musí mít hlavu plnou modrých vlasů, já, Sluneční rytíř, musím mít zlaté vlasy a modré oči.

Bylo to právě kvůli mojí hlavě plné zářivých zlatavých vlasů, že se mi během výběrové soutěže na pozice dvanácti Svatých rytířů podařilo porazit jiného chlapce, jehož vlasy byly spíše hnědé, zato jeho dovednosti s mečem byly třikrát lepší jak ty moje.

V té době měl můj učitel – předchozí Sluneční rytíř – v očích téměř zdrcený výraz, když prohlašoval, že to já jsem prošel výběrem.

Jeho pohled zůstal po celou dobu na onom hnědovlasém chlapci.

Naštěstí, přestože moje dovednosti s mečem nebyly ani zdaleka tak dobré jako toho dětského génia, stále jsem měl výjimečný talent v jiných oblastech, což mého učitele alespoň trochu potěšilo.

Avšak, jednou za čas, jsem mohl slyšet mého učitele mluvit se soukromým vyšetřovatelem, říkajíce, „Už jste našel toho hnědovlasého? Už jsem pro něj koupil i barvu na vlasy od kouzelníka…“

Po deseti minutách chůze podél šíleně dlouhé chodby, která byla naprosto plýtváním peněz daňových poplatníků, jsme konečně dorazili k audienční síni. Jak jsem se již zmínil, záměr se kterým jsme se přišli, je přesvědčit krále, aby snížil daně… I když mám pocit, že by to byl úspěch sám o sobě, kdyby se nám jej podařilo přesvědčit, aby už aspoň daně dál nezvyšoval.

„Zdravím tě, jsem Sluneční rytíř z Chrámu Boha Světla. Dle laskavosti Boha Světla jsem přišel požádat o audienci u Jeho Veličenstva krále, abych mohl předávat dále lásku Boha Světla,“ řekl jsem rozhodně strážci, usmívajíc se.

Strážce měl ve tváři dychtivý výraz a chvíli se na mě díval s úctou, poté se obrátil, aby mohl předat zprávu o našem příchodu. V okamžiku se dveře do audienční síně začaly pomalu houpavě otevírat.

Vyslal jsem ke strážci bezchybný děkovný úsměv, a zdálo se, že byl natolik dojat, až měl na krajíčku. Vidíce ty malé hvězdičky třpytící se v jeho očích, pomyslel jsem si, Ha! Vypadá to, že počet jmen na seznamu mých fanoušků právě stoupl o jednoho.

Strážcův výraz byl plný překvapení nad neočekávaným kouskem laskavosti, jako by mohl stěží uvěřit tomu, že bych se zachoval takto zdvořile i vůči obyčejné stráži. Popravdě řečeno, byl to jenom on, kdo si to myslel. Ať už jde o audienci u krále nebo žebráka na rohu ulice, vždy tu bude náležitě dokonalý úsměv Slunečního rytíře na mojí tváři, to proto, že jsem rytíř.

Ano, rytíř – Sluneční rytíř s věčně zářícím úsměvem.

Vstoupili jsme do grandiózní přijímací síně a opravdu, ta zatracená bečka sádla stále seděla na trůnu a byla snad ještě vypasenější, než když jsem ho viděl naposled! Byl téměř stejně tak široký, jako tři mohutní bojovníci. Dobrý Bože, říkal jsem si, jak je možné, že ještě neumřel na infarkt nebo nějakou jinou okolnost vyvolanou nadměrnou obezitou?

S perfektním úsměvem jsem si klekl na koleno, odolávajíce nutkání zvracet při pohledu na nadměrně velké množství tukových polštářů. Hladce jsem zvedl královu bezvýraznou ruku a rychle políbil její hřbet, než jsem pozdvihl hlavu. Stále se usmívajíc, řekl jsem, „Vaše Veličenstvo, Sluneční rytíř z Chrámu Božího Světla je tu, aby Vám přinesl laskavost od Boha Světla.“

„Dost, stačí! Ty vždycky říkáš ‘přinesl laskavost‘, ale vždycky to dopadne tak, že mi sem přinesete akorát hromadu problémů!“ Mávlo to královské prase příkře odmítavě rukou.

Kdybys nebyl tím, kdo jako první vytváří problémy, myslíš si, že bych sem jen tak sám od sebe přišel, podívat se, jak jsi zase ztloustl?

S mým nejnevinnějším a nejupřímnějším úsměvem jsem se pustil do vysvětlování, říkajíc, „Vaše Veličenstvo, laskavost Boha Světla se šíří napříč kontinentem, aby pomohla masám pochopit učení spravedlnosti a soucitu; Jeho cílem není přidělávat Vám potíže. Jsem opravdu zarmoucen, že došlo k takovémuto nedorozumění a doufám, že mi dáte příležitost jej napravit.”

„DOST!“ Na králově tváři se během mého projevu projevila únava, formálně mi nařídil, „Pospěš si a vyklop to už; proč jsi sem přišel tentokrát?“

„Jsem nesmírně vděčný za tuto příležitost k nápravě našeho nerozumění a zároveň dojat vlídností a soucítěním Vašeho Veličenstva,“ prohlásil jsem, přicházejíc na dokonalou elegantní mluvu. V duchu jsem se pořádně nadechl, než jsem se pustil do mého projevu, který jsem i já sám považoval za nesnesitelně rozvláčný.

„Již od dávných dob pokrývá laskavost a všeobecná láska Boha Světla pevninu, a každý její obyvatel je Jeho milovaným dítětem. Je snad někde pod širým nebem nějaký rodič, který by si nepřál jenom to nejlepší pro svoje děti? Vzhledem k tomu, že tu žádní takoví rodiče nejsou, pak si také Bůh Světla musí přát, aby občané tohoto světadílu žili ne v nedostatku, ale v bohatství. Avšak, i když je Bůh Světla všemohoucím Bohem, nemůže porušit smlouvu, jež zakazuje bohům přiblížit se ke smrtelníkům. A tak pověřil Chrám Božího Světla, aby podporoval a rozšiřoval Jeho filozofii milosrdné lásky a svěřil jeho milované děti do rukou bohem-jmenovaných vládcům tohoto kontinentu…“

Král si hluboce zívl, nedávajíc najevo zájem o moje pocity.

Ty pitomej páprdo, ty to musíš akorát poslouchat. Máš ty vůbec představu, jaké utrpení to pro mě je, když musím mluvit?!

„…Nicméně, výnosy z neúspěšné sklizně za několik posledních let způsobily, že Jeho milované děti sklouzávají do života bídy a nejistoty. Jsem sice pouhý Sluneční rytíř, který nemůže porozumět myšlenkám Boha Světla, ale i já jsem schopný pochopit toto: jak by mohl Bůh Světla povolit, aby jeho děti musely snášet takové utrpení? Když životy Jeho lidí jsou těžké – dobrotivé nebe! Jakou to bolest musí Bůh Světla pociťovat. Na oplátku Jeho smutek nutí mě, Slunečního rytíře, pociťovat takovou vinu a myslet si, že jsem nedokázal splnit úkol, jež mi byl svěřen, když jsem připustil, aby životy Jeho dětí byli v takovém nebezpečí…“

Král začal usínat. Vedle něj jeho dva klíčoví rádcové zatím přinesli potřebné dokumenty a radili se s korunním princem, který seděl opodál. Dědic trůnu, který ve skutečnosti řídí zem, se začal probírat dokumenty, které mu podali rádcové, a pozměňovat je.

Vedle mě již Bouřlivý rytíř věnoval všem ženám v audienční hale laškovné mrknutí, a chystal se začít druhé kolo.

„…Navzdory životu za takovýchto tragických a bolestných okolností, občané však stále pociťují hluboký respekt pro krále s vlasteneckým srdcem, a jsou ochotni platit své daně v plné výši. Tento jejich počin je velice ušlechtilý a obětavý! Takovýto šlechetný sebe obětující čin by měl být náležitě odměněn, Vaše Výsosti. Proto, i když je zvedání daní nezbytné, měli byste vzít v úvahu ušlechtilé sebeobětování poddaných, a oplatit jim jejich dobrý počin; jedině tak bude dodržen princip soucitu Boha světla.“

Jsem tak dojat! Konečně jsem se dostal k hlavnímu bodu – správně, snižování daní! Pitomé tlusté prase, sklizeň je už i tak malá, a ty ještě přidáš další retardovanou taxu. Snažíš se přimět občany, aby proti tobě povstali?!

„Cože?“ Král byl najednou zcela vzhůru, uhodil do stolu svou zavalitou rukou a zahřměl, „Pokud nezvýšíme daně, kde se vezmou peníze na rozšíření paláce?!“

Neee… Nenuť mě znovu mluvit! Pomyslel jsem, zoufale.

„Vaše Veličenstvo.“ Ležérně podotkl Bouřlivý rytíř, „Dvacet procent ze sklizní je smluvená část ve všech královstvích na tomto kontinentu. Jestliže budete trvat na Vašem zvyšování daní, Chrám Boha světla Vám neposkytne svou pomoc v jakékoliv podobě, v případě nastání problematické situace,“

Jednoduchá, trefná výhrůžka, jak od loupežníka! Výborně řečeno, Bouře! Jsem ti tááák vděčný! Myslel jsem si. Avšak na vrchu jsem ho přísně pokáral, „Bouře, jak můžeš takto mluvit k Jeho Veličenstvu, králi? To je proti principu Boha světla o lehkovážném mluvě.“

Bouře pokrčil rameny. Teoreticky, musí poslouchat příkazy ode mě, vůdce dvanácti Svatých rytířů, a tak už nepromluvil, ale co nemělo být řečeno už řečeno bylo, takže mlčení na tom už nic moc nezmění.

Až na to, že to nebyl nijak velký problém, jelikož jak celý kontinent věděl, nezájem Bouřlivého rytíře o pravidla a formality, je součástí jeho bezstarostné povahy, takže mu to nikdo nebude mít za zlé.

„To, to je výhrůžka!“ prohlásil král, třesoucí se vzteky.

„Oh! Vaše Veličenstvo,“ Spěchal jsem s vysvětlením, „Prosím nechápejte to špatně; Bůh Světla by se nikdy nesnížil k takové metodě, jakou je vyhrožování někomu…“

…Ale Chrám Boha Světla ano.

“Nosíme v sobě tolik pocitů zármutku a soucitu, a prostě nemůžeme snést pohled na lid v takových nesnázích…“

Ty zatracená bečko sádla! Vůbec by mi neprospělo, kdyby se proti tobě lid vzbouřil! Navíc je to velice neprospěšné pro církev, která toho z daní nic moc nedostává, ale stejně musí vyslat jednotky na pomoc s potlačením revolucí! Postav se čelem k faktům a stáhni zpět ten dekret o zvýšení daní, nebo budeme sledovat, jak jsi rozsekán na náplň do knedlíků, a poté pomůžeme korunnímu princi usednout na trůn!

„Korunní princi, heh, naposledy mi Papež říkal, že vás vážně obdivuje. Jsem zvědavý, kdy vám budu moci říkat ‚Vaše Veličenstvo‘?“ Zeptal se drze Bouřlivý rytíř korunního prince.

“Přijímáme Papežovu chválu s největší vděčností.” odpověděl korunní princ velmi zdvořile.

Hahaha! Bouře, jsi báječný! Další jednoduchá, ale efektivní výhrůžka pro to královské prase!

Ke králi jsem si pomyslel, Jestliže neodvoláš ten dekret na zvýšení daní, tak tě prostě přinutíme abdikovat! Koneckonců si nedovolíš nic proti svému schopnému nejstaršímu synovi.

Králova tvář by šedá jako popel, a, po dlouhé chvíli rozvažování, konečně slabě máchl rukou a řekl, „Vzhledem k malé sklizni zpomalíme rozšíření paláce a nebudeme zvyšovat daně.“

Velmi dobře! Teď se můžu vrátit zpátky do Svatého chrámu. Tam není ani zdaleka tolik lidí jako tady, kteří by mě nutili k mluvě! Konečně můžu být zase tichým Slunečním rytířem!

„Avšak, Sluneční rytíři, vzhledem k tomu, jak vzácně navštěvuješ palác, uspořádáme dnes večer hostinu, abys ze sebe mohl oprášit prach cest. Musíš si se mnou dát pár pohárů, nebo mě urazíš!“ Jak mluvil, usmíval se král tak zeširoka, až jeho prasečí očička byla téměř zavřená.

Jak to uslyšel, vrhl po mě Bouře pohled plný obav.

Jak celý kontinent ví, Sluneční rytíř se ani nedotkne kapky alkoholu. Jeden pohár a jeho obličej dostane červenou barvu, druhý pohár a jeho hlava začne třeštit, a se třetím pohárem upadne do bezvědomí.

Slabě jsem se usmál a zatvářil se ustaraně, ale přirozeně, byla to jen přetvářka pro krále. Po dvou výhrůžkách najednou, kdybychom králi nedopřáli ani ten nejmenší pocit úspěchu, nejspíš by do budoucna zařídil nějaké trable pro církev, a to by bylo…špatné.

„Slunce…udělá, co bude moct.“ Odpověděl jsem formálně, a abych dal najevo uznání králova přání, padl jsem na jedno koleno a předstíral výraz beznaděje.

„Hahaha! Služební! Pospěšte a připravte hostinu, přineste to nejlepší a nejsilnější víno co máme!“

Zatímco král nepřístojně přikazoval sloužícím, aby začali s přípravami, korunní princ mi věnoval omluvný pohled. Koneckonců, byl to právě on, kdo kontaktoval naši církev a požádal nás, abychom se do toho vložili, když si uvědomil, že sám králi nezabrání ve zvýšení daní.

I když Bouře stále mrkal na přítomné dámy, teď mi taky čas od času věnoval ustarané pohledy.

Na co se strachovat? Nechte mě tohle urovnat: Jsem nepřekonatelný piják!

Je to tak, já, Sluneční rytíř, který údajně nezvládne vypít víc jak tři poháry vína, jsme ve skutečnosti největším nepřítelem alkoholu v historii!

Vzpomněl jsem si na minulost, kdy mě můj učitel vzal do tajného, záhadného sklípku…

„Dítě, tvojí dnešní lekcí je pití vína.“„Cože? Ale učiteli, nemá Sluneční rytíř nízkou toleranci k pití?“

„Sluneční rytíř vždy promíjí ostatním, ale skutečně jsi někdy někomu vážně odpustil?“

„Ne-e.“

„Sluneční rytíř se neustále usmívá, ale kolikrát ses smál opravdu od srdce?“

„Jen párkrát…“

„Sluneční rytíř je milosrdným mluvčím, ale jsi ty vážně milosrdný?“

„…“

„Dítě, jestliže máš nízkou toleranci k alkoholu, tak jak zařídíš, že po pití budeš stále schopný udržet obraz slunečního rytíře jako někoho, kdo zčervená po prvním poháru, se druhým mu začne třeštit hlava a se třetím upadne do bezvědomí?
Tak vidíš, ta myšlenka že Sluneční rytíř má nízkou toleranci je založená na předpokladu, že Sluneční rytíř nemůže být alkoholem poražen.“

Tohle může znít celkem rozumně, ale když o tom tak přemýšlím, vypadá to, že je to plné rozporů!

„Napij se, dítě. Po dobu příštího měsíce musíš každou noc pít víno, dokud jej nebudeš moci pít jako vodu.“

„…“

V ten rok kdy jsem dovršil dvanácti let, jsem se stal někým, kdo dokáže pít víno stejně tak snadno jako vodu, nepřemožitelný pijan, a to vše pro dojem Slunečního rytíře jakožto někoho, kdo neunese alkohol.

Zpátky v přítomnosti, deset minut do večerní hostiny, s králem nutícím mě k pití, jsem ‚ztratil vědomí‘ po mojí třetí sklenici vína.Výborně! Teď se můžu konečně vrátit do svého pokoje a spát.

Avšak chudák Bouře. Pro zachování svého vzhledu, jakožto Bouřlivého rytíře, je pořád na bále a mrká na všechny ty dámy. Podle toho počtu přítomných šlechtičen…nevrátí se, dokud nebude dobře po půlnoci, kdy budou jeho obličejové svaly celé v křeči, z toho všeho mrkání.

[Legenda o Slunečním rytíři Kniha 1. konec 1. kapitoly]

Legenda o Slunečním rytíři K1Prolog – O náboženstvích

Legenda o Slunečním rytíři Kniha 1: Úvod do rytířské teorie

Originální čínská novela od: 御 我 (Yu Wo)


Prolog: O náboženstvích – přeloženo North

Tento kontinent je plný náboženství.

Na tomto kontinentu „bůh“ není nějaká chatrná a pochybná existence či jméno, které by se používalo při zvolání o pomoc. Zde jsou bohové opravdoví a několik jich skutečně existuje.

Někteří z nich jsou velice slabí. Samozřejmě, když říkáme „slabí“ myslíme podle měřítek bohů. Jiní bohové jsou zase mimořádně silní. Sílu boha nejvíce určuje zbožnost jeho věřících, počet věřících je mnohdy rozhodujícím faktorem, který určuje, jak silný nebo jak slabý daný bůh je.

Jako takoví, bohové mnohdy připomínají gangstery bojující o území, při své zoufalé snaze rozšířit vliv svého náboženství.

Nicméně, jestliže by kvůli rozšiřování vlivu svého náboženství měli bohové lehkomyslně používat svoji sílu na kontinentě a začínat rozpory s jinými bohy, netrvalo by to dlouho, než by zanikl celý kontinent.

Aby se předešlo této situaci, ti nejmocnější bohové mezi sebou stanovili “Smlouvu bohů“. Všem bohům bylo tímto zakázáno přímé používání jejich sil na kontinentu. Jejich jedinou možností bylo vložit svou sílu do některých svých uctívačů, kteří by ji ovládali namísto nich.

Díky tomuto začala vzkvétat velká množství náboženství.

Jedním z nejznámějších náboženských směrů ze všech je víra v Boha Světla, spravována Církví Boha Světla. Přestože Církev Boha Světla již není tak známá a vlivná jako bývala, vzhledem k rozrůstající se moci Boha Války a Boha Stínů, je to stále tak, jak říkají: Mrtvý velbloud je pořád větší než kůň. A tak, i když už není tak rozšířené jako předtím a každoročně klesá počet věřících, deset z deseti lidí stále jmenuje náboženství Světla, když se jich zeptáte na nejstarší a nejtradičnější víru ze všech.

Všichni vědí, že nejznámějším znakem náboženství Světla je dvanáct svatých rytířů, jejichž pozice jsou předávány napříč generacemi.

Nejslavnější z nich, kterého všichni znají – a je jedno, jestli jsi přívrženec Boha Světla nebo tříleté dítě – je ten, kterého přezdívají mužem, jež je nejblíže tomu, co nazýváme dokonalostí samou – Sluneční rytíř.

Sluneční rytíř je vůdcem dvanácti svatých rytířů, mluvčím Boha Světla, stále nosí milý úsměv, jež září stejně jako slunce. Má soucitné srdce, je přesvědčen, že všichni lidé jsou ve své podstatě dobří, a nikdy by nezanevřel na žádnou lidskou duši.
Více než jakýkoli jiný Sluneční rytíř, je ten z třicáté osmé generace považován za prototyp dokonalosti. Bylo dokonce řečeno, že je vtělením samotného Boha Světla a na pokrytí všech jeho zážitků by bylo třeba přinejmenším pět dlouhých eposů.

Poslal temného rytíře Smrti zpět do propasti a porazil zlou nesmrtelnou čarodějnici. Nesmíme zapomenout, že také zabil draka, zachránil princeznu, a zničil velkého krále démonů…

Přesně tak! Tato kniha je o Slunečním rytíři třicáté osmé generace.

Nyní se pojďte společně s námi přesvědčit o jeho báječných dobrodružstvích. Vše to začalo první konverzací mezi tehdy malým Slunečním rytířem, třicátým osmým v pořadí, a jeho velkým učitelem, Slunečním rytířem třicátým sedmým…

„Dítě, od tohoto dne dál, jsi budoucí nástupce na pozici Slunečního rytíře. Po dobu, co budeš stát pevně, tváří v tvář soužení, co bude tvá odvaha růst s každou překážkou, na kterou narazíš, a budeš bránit svou rytířskou čest, tak navzdory jakýmkoliv obtížím či pokušením, kterým se postavíš, získáš ode mne titul Slunečního rytíře toho dne, kdy nabudeš věku.“

„Učiteli, mohu změnit své rozhodnutí?“

„Ne!“

„Proč?“

„Protože jsem zapomněl vybrat náhradního kandidáta na Slunečního rytíře.“

„…“

[Legenda o Slunečním rytíři Kniha 1. konec Prologu]